Tyto řádky již píšeme od nové paní domácí Wendy. Co tomu předcházelo, bylo jak vystřižené z laciné telenovely – násilí, křik, pláč a teatrální pouliční vystoupení. Omluvte prosím nadsázku a barvitost následujícího textu, ale jsme ještě plni emocí.
Od počátku jsme se s Michalem snažili držet od paní domácí a jejich rodinných příslušníků odstup, příliš se nezainteresovat do jejich vztahových problémů. Již při prvním setkání nám totiž bylo jasné, že Nita dokáže naslibovat snad i hodinky s vodotryskem, ale realita je pak poněkud odlišná (viz slíbený internet, který jsme si nakonec museli zařídit sami, vlastní klíče od domu jsme také nikdy nedostali). Proto jsme přebývání u ní brali pouze jako obchod, kdy my jí dáme každý týden peníze na ruku a ona nás nechá bydlet ve své ložnici. (Nevím, jestli jsme to již psali, ale Nita v honbě za penězi pronajala svůj vlastní pokoj a sama spala na manželské posteli se svým indickým nájemníko-milencem.) Byli jsme rádi, že se nemusíme mačkat na backpackeru s dalšími lidmi (a mravenci) nebo žít v pokoji bez oken a tak jsme byli ochotni přestát nějaká ta nedorozumění. No ono jich nakonec nebylo tak málo, takže jsme již sami začali přemýšlet o jiném ubytování, kde bychom si mohli v klidu odpočinout po náročné práci. Zde je základní výčet našich neshod:
1. Mytí nádobí – Vím o sobě, že nejsem zrovna zvyklá si každý talíř či skleničku umýt ihned po jídle, ale to, co předváděla Nita už by se dalo s trochu nadsázky nazvat „terorem“. Večer jsme si po práci navařili jídlo, snědli ho v pokoji a dva talíře s příbory pak dali na linku. Koukli jsme se třeba na nějaký film a před spaním jsme si chtěli naše nečistoty umýt. Jenže dřez byl narvaný Nitiným nádobím až ke kohoutkům, odkapávač taktéž plný, takže umýt ho prostě nebylo kde. Ráno jsme pak brzy vstali do práce, hodili do sebe snídani a nechtěli rušit třískáním talířů. Po 11 hodinách práce jsme celí zblácení dojeli do Hastings, skákli do sprchy a vždy, když jsem v pokoji stála ještě neoblečená, se ozvalo klepání a bez čekání na odezvu Nita vkráčela do pokoje. Sametovým hlasem pak říkala, že jako po nás nechce čistit záchod nebo koupelnu, ale že proč Lenka neumyje to nádobí, neuklidí v kuchyni (nikdy se s prosbou o nějakou tu pomoc v domácnosti neobrátila na Michala, koukala na mě divně, když sám něco připravoval v kuchyni – asi nějaká kulturní odlišnost). Její naléhání na mytí nádobí nás štvalo z toho důvodu, že sama se celé dny válela doma, spala nebo zběsile telefonovala se svými příbuznými a nás nenechala po práci ani chvilku vydechnout.
2. Lenka je líná – Sedla si k mně na postel, sahala mi na bok (už tohle mi vadilo, protože to považuju za narušení osobní zóny) a svým sametovým hlasem se mě ptala – Lenka, proč ty jsi tak líná? Dokonce to před Michalem několikrát zopakovala. Měla jediné štěstí, že moje argumentační schopnosti v angličtině jsou velmi chabé, jinak by se jí dostalo takové smršti, že by na to jen tak nezapomněla. Člověk dělá celý den na poli na parném slunci, domů se doslova doplazí a nějaká ženská, která je líná vystrčit paty z domu mi bude vykládat, že jsem líná. Tady teda hodně narazila a od té doby se moje komunikace s ní zredukovala skoro jen na „yes“ a „no“.
3. A Lenka taky drinks too much alcohol – S tímhle mě teda taky fascinovala, ale brali jsme to s humorem. Jeden večer jsme nedopili láhev vína a nechali jsme ji stát v pokoji i se skleničkou. Jo, nechali jsme ji tam tak asi 3 dny a pokaždé, když se Nita objevila v našem pokoji, tak prohlásila, že piju nějak moc a že to je teda vážně špatné (má zkušenost s alkoholiky ze své rodiny). Sice jsem ji neustála opakovala, že to je ta samá láhev, ale nedala si říct.
4. Nita miluje lidi – A to je ten největší problém! Pořád nám vykládala, jak miluje svá vnoučata, lidi kolem sebe, nás. Že netouží po nějakém majetku, že sama žije skromně, ale že chce, aby se její vnoučata měla dobře, aby lidé v její blízkosti byli šťastní. Krásné fráze, za kterými se ovšem skrývala celá řada osobních a rodinných problémů. Ono totiž aby člověk mohl rozdávat lásku, tak nejdřív musí mít rád sám sebe, vnímat svoje vlastní potřeby a ne se jen obracet na okolí s přehršlí těch „úžasných“ emocí. Navíc si již dokážeme představit, že Nitina láska mohla její rodinu pěkně obtěžovat a už asi chápame ty bouřlivé telefonáty.
5. Zatahování do vlastních problémů – Nejsme zrovna zvyklí, že by nám člověk hned při prvním kontaktu začal vyprávět o svých partnerských a rodinných potížích. Jako psycholog jsme si říkala, že se asi nemá komu jinému vypovídat a tak když byl Michal někde pryč, sedla jsem si s ní v obýváku a vyslechla její stesky. Čím více jsem jí naslouchala, tím více jsem snad i chápala jednání lidí v jejím okolí, které ji ale dle jejích slov velmi zraňovalo (vím, že to zní krutě). Zkrátka problém nebyl pouze na straně blízkých, jak to velmi ráda interpretovala, ale v celém rodinném systému. Nevadila by mi její otevřenost (i když před lidmi, které vůbec nezná je to s podivem) jako to, že se neustále opakovala a stavěla se do role oběti (manžel jí bil, s dcerou nevychází, její milenec jí vůbec nechápe, je arogantní, racionální a kdesi cosi). Každopádně po té, co jsem se prořekla, že jsem psycholožka se se mnou již v takové míře o svých problémech nebavila a vše směřovala na Michala. Chudák, kolik ten má děr v hlavě!
6. Intriky, lhaní – Od počátku jsme tak nějak intuitivně tušili, že Nitě nemůžeme všecko věřit. Brali jsme ji prostě s rezervou, byli rádi, že máme kde bydlet a víc jsme to neřešili, pokud se to ale netýkalo přímo nás. Minulý týden asi ve středu vyrukovala s tím, že v pátek má přijet její strýček z Fidži se svou aucklandskou milenkou a že je jí to sice moc líto, ale že by potřebovala, abychom si na týden našli jiné ubytování. Sice to bylo celkem narychlo, nepřišlo nám to tak úplně fér, ale neměli jsme sepsanou žádnou smlouvu a akorát nám končil zaplacený nájem. Ptala se nás, jestli bysme nemohli bydlet u těch našich kamrádů Čechů nebo u Jase na backpackeru. Začali jsme nad tím dumat a rozhodli jsme se, že pak brnknem Jasovi a poptáme se na volné postele, případně přespíme u něj na základně v autě, dokud něco nenajdem. Nita pak dokonce začala mluvit o dvou týdnech, dávala nám nabídky na jíné (ale mnohem dražší) ubytování, přemýšlela i tom, že by teda mohla strýčka ubytovat jinde, aby nepřišla o peníze z našeho nájmu, které se jí teď před Vánoci pochopitelně hodí. Ač nám dlouho neřekla žádné rozhodné slovo, začali jsme tušit, že v rámci zachování duševního zdraví pro nás bude lepší se stejně poohlídnout někde jinde. Nakonec si od nás ale nechala zaplatit další nájem a domnělého strýčka (opravdu si myslíme, že ani neexistuje) ubytovala u sestry milionářky.
7. Jednání s Jasem za našimi zády – Nita za námi přišla, že by si ráda přivydělala (v mládí pracovala na farmách a v sadech), že bude potřebovat peníze na dárky a jestli bysme ji nemohli dát číslo na Jase. Tušili jsme nějakou levárnu a to se také druhý den potvrdilo. Si tak v klídku pleju cibuli a přijde za mnou Jas, že jak se mám a jestli pořád ještě sháníme ubytování, že mu volala nějaká little bit crazy (trochu šílená) ženská. Řekla jsem mu, že už je vše v pořádku, že máme kde spát a ať to pustí z hlavy. Nesnáším, když za mě někdo jedná a o kor ve věcech, o které vlastně vůbec nestojím. Jenže Nita miluje lidi, ráda jim pomáhá a tak se prostě na ní nemůžeme zlobit! Jas pak ještě dodatečně říkal Michalovi, že Nitu zná, že to je tchýně jeho kamaráda a že je opravdu taková „zvláštní“.
S Michalem nám hned po nastěhování přišlo divné, že nám pronajala svou vlastní ložnici a sama teď bude bydlet s mladým nájemníkem. Začali jsme tedy tušit, že Vikas asi nebude platit nájem jen v penězích, ale že ve hře budou i nějaké ty naturálie.
A co bylo tou pověstnou poslední kapkou? Poklízeli jsme snídani v kuchyni a najednou slyšíme z Vikasova pokoje Nitin hysterický křik a nějakou hádku. Pak se ozvala rána o zeď, Nita začala ječet ještě víc, vyběhla před dům a začala řvát, ať Vikas okamžitě vypadne. Z ulice se seběhlo pár zvědavců. Nita si doběhla za hurónského řevu pro svou snachu, která bydlí naproti, vzala ji do obýváku a začala si jí stěžovat. Mezitím za námi přišel Vikas, že Nitě zase přeskočilo, že se to občas stane a že on neví, co má dělat. V pondělí ho totiž čeká důležitá zkouška ve škole a pokud ji nedá, tak ho vyrazí. Sám nám doporučoval, že pro nás bude lepší, když odejdeme.
Vikasova verze sporu byla taková, že Nita viděla nějakou dívku ze sousedství, že ji má přidanou mezi kamarádkami na Facebooku. Okamžitě si domyslela, že je to jeho milenka. Nita o příčině nmluvila, ale prý ji Vikas držel pod krkem a jednu ji ubalil. My jsme usoudili, že bude lepší se jít na chvilku provětrat a nakoupit. Mezitím nám došla smska, že se máme co nejdříve vystěhovat, že nám Nita vrátí část peněz za nájem. Neopomněla dodat, že nás oba miluje. Tak jsme ihned zavolali Wendy, u které bydlí česká banda, že se kolem 13. hodiny zastavíme a mrknem na nabízený pokojík. Baráček i pokojík se nám na první pohled moc líbily, takže jsem se domluvili, že se hned za 3 hodinky nastěhujeme. Platíme 90 NZD/osoba/týden, máme tu měkkou (až moc) queen bed, skříň, poličky se stolkem, Vladkovo křeslo. Přímo v pokoji máme i obří francouzské okno, ze kterého vyjdeme na malou terásku, kde je stolek s křeslama a sušák na prádlo.
Ráno jsme chtěli nafotit nějaké pěkné fota východu slunce na Te Mata peak, ale nakonec nahoře bylo větrno a zima. Přesně na východě byl mrak, tak sluníčko jsme neviděli :-( Aspoň jsme si odlovili 2 kešky, včetně jubilejní kešky číslo 5000 pro SpeedyGeocachingTeam.
Odpoledne jsme se v klidu přestěhovali, rozloučili s Nitou, domluvili se, že se ještě uvidíme, až jí přijde důchod a dá nám zbytek renty (dáváme si šanci, že ty peníze opravdu uvidíme tak 10%). Česká banda dostala výplatu z jablek, tak se navečer pořádala tataráková párty a dolarový Texas Hold´em poker. Na poker dorazil Džamil z Malajsie a Eva z NDR. Po pokeru se banda přesunula na místní třískotéku a simal se Speedihplkou šli vyzkoušet měkkost queen bed...no šli jsme prostě poslušně spinkat!
Na fotkách je možné zahlídnout třeba jen kousek Nitinýho obýváku, když Michal večeří. Ze začátku jsme měli hodně věcí v autě a všechny cennosti jsme nosili s sebou. Pak, když jsme zjistili, že se nic neztrácí, tak jsme si dovolili nechat na posteli i počítač...Pořád ale měla takové řeči, že ať si dáváme pozor a tak, což mi na důvěře k ní moc nepřidalo.
Fido
23.11.11, 10:42
Jen jestli se ti to nezdalo, kdyz tam tolik chlastas :D
Ty kráso, to byl zatím nejakčnější článek co jsem četl..
Já bych to tak dlouho nevydržel a už bych se pakoval pryč. Máš docela trpělivost, i když to jako psycholog mít musíš :)
Krátce z NZ
03.08.: Je nám ctí Vám všem oznámit, že od soboty jsme Vondrovi:). Poprvé jsme se viděli před 4 lety při sjíždění řeky Ohře, kdy jsme každý měli svého partnera, "jiskra" přeskočila minulý rok v dubnu na svatbě kamarádky a po půl roce vztahu jsme se jeli vzájemně otestovat na Nový Zéland. Celý pobyt jsme si moc užili a dokonce jsme si přivezli i jeden suvenýr, který by se měl vyklubat už koncem listopadu;). Nejpozději zítra přidáme fotky na rajče!
