Mise NZ

Geocaching

Čas, počasí

RSS / Exporty

	RSS články
	RSS komentáře

     
     

Komentáře

rado  
Fido  
Speediholka  
rado  
Speediholka  

Vyhnaní do ráje

	22. říjen 2011
	Waiheke, Nový Zéland - zobrazit na mapě

---

---

Plán na dnešní den byl jasný – ráno brzy vstát, obstarat nějaké potraviny, stihnout dopolední trajekt na Waiheke a dopravit se do zamluveného příbytku, který se nachází v poměrně neobydlené části ostrova. Vstali jsme chviličku po 7. hodině a protože nefungoval internet, tak nás nic nezdrželo (ráno je totiž ideální doba na spojení s domovem a tak nám vžycky chvilku trvá, než se odtrhneme:) Na ostrov jsme dorazili s tim, ze si tam půjčíme kola (do backpekeru je to podle informaci od paní domácí 20 minut autem), tak jsme z trajektu utíkali rovnou k nápisu Bike Hire. Půjčují se tam pěkné horáky, ale cena se nám nepozdávala. Zapůjčení na plánované 3 dny by vyšlo na 65 dolarů pro jednoho. No nic, zamávali jsme kolům a vydali se k autobusům. Bohužel jsme se u kol zdrželi tak dlouho, že nám všechny autobusy ujely. Další autobusy měli jet až podle dalšího trajektu, to znamená za hodinu. Blízko přístaviště je malá restaurace, tak jsme si zašli na kafčo. Přivítali nás velice a ani jsme nemohli upíjet, jak se s nama chtěli bavit. Kupodivu znali ČR a popisovali nám českou vesnici s vynikající restaurací (a kostelem, na ten jsem jim ale řekl, že nás kostely nezajímají, stačí nám hospody). Pak přijel trajekt, tak jsme šli na bus. Ono byl problém vubec nějaký sehnat, protože do divočiny, kam jsme mířili žádná linka nevedla. Nakonec jsme se nechali zavést do poslední možné zastávky – Onetangi. U místní vyhlášené pláže jsme se naobědvali (pizza – mozzarela, ananas, uzené, 24 NZD), zaběhli pro jednu kešku a vyrazili směr Orapiu, kde nás na půli cesty čekal one7five backpacker. Táhnuli jsme si toho na zádech moc, tak cesta byla úporná. Ale už jsem si pomalu začala uvědomovat, že jsme skutečně na Novém Zélandu, na přesně takovém místě, jaké znám z různých cestovatelských webovek a brožur – nádherné zelené kopce s pasoucíma se ovečkama a kravičkama, silnice lemovaná palmovou džunglí...krása! 2 km před cílem nám zastavil postarší pár (ani jme nestopovali!) a že nás tam vezmou. Náš backpacker neznali (už 3. člověk, paní na informacích a řidič autobusu taky nevěděli, že něco takového existuje, začalo nás to znervózňovat) ale podle popisu a GPS jsme trefili přesně.

U silnice nás již vítal název (nebo spíš číslo popisné) one7five. Šli jsme kousek z kopce po cestě, kolem byly jen takové divné křoviny, že jsme si až začali říkat, že snad jdeme na nějakou skládku. Již zdálky na nás štěkal velký světlý pes a paní domácí během chvilky vyběhla nás uvítat, takže jsme přece jen byli správně. Celé stavení a 3 chatky kolem mají úplně kouzelnou atmosféru. Vše je jednoduše a účelně zařízené, ale zároveň tu jsou i zajímavé detaily. A ta dřevěná teráska s dřevěnými barovými židlemi směrem do palmového pralesa, pidikoupelna a voňavý suchý záchod...no prostě ráj uprostřed divočiny! (více na fotkách)

Přímo z chatky je vidět v dálce malá pláž, jen chvilku jsme si odpočinuli, napsali pro vás pár odstavců a vyrazili jsme to tam obhlídnout. Šli jsme po silnici směrem k Orapiu. Gpska nám ukazovala příjemné 2 km, ale cesta se různě klikatila, stoupala a klesala a večer se již neúprosně blížil. Nicméně jako správným kačerům nám ve výbavě nechybí čelovka a tak jsme se rozhodli sejít až dolů do Orapia, kde mimochodem jsou ukryté hned tři poklady (na ty ale nakonec už nedošlo). Po cestě jsme potkali spoustu roztodivných dřevin, ptáků a když se před námi otevřel výhled na moře a okolní zelené ostrůvky, viděla jsem, jak Michalovi úplně září oči nadšením...takhle si ten Zéland asi představoval:). Pláž nás nakonec celkem zklamala, ale alespoň jsem se mohla pokochat snad miliony malých mušlí, které byly vyplavené na břehu, Michal si vysál jednu malou lasturu, vše jsme důkladně zdokumentovali a po 18. hodině vyrazili zpět do naší chajdy. Měli jsme před sebou asi 2 hodiny cesty, bříška nám už kvíkala hlady a tak jsme se rozhodli, že až uvidíme nějaké auto, zkusím si ho stopnout. Ani jsme nečekali, že to půjde tak snadno. Jednou jsme zamávali a už jsme se vezli s postarším pánem. Ten se nás již klasicky vyptal, odkud jsme, kdy jsme na NZ dojeli, jak dlouho tu plánujeme zůstat... prostě stará známá písnička, odpovědi už máme nacvičené jak opičky!

Po příjezdu jsme si dali už jen teplou sprchu, večeři do postele (zrníčkové toasťáky s pomazánkovým máslem a rajčaty) a vedle mě se už ozývá pěkně znělé chrrrrrrr (a mimochodem - to chrrr bylo až do 8 do rána, konečně jsme se tedy pořádně vyspali).

nahoru ↑

---

<<  Auckland dnes žil rugby, my vyřizováním a relaxem v ZOO

Whakanewha aneb Kam se hrabe Boubín  >>

---

Komentáře:

Článek je zatím bez komentářů.

---

	Jsi člověk?
	Jsi spam?

Krátce z NZ

Náhodné Fotky