Mise NZ

Geocaching

Čas, počasí

RSS / Exporty

	RSS články
	RSS komentáře

     
     

Komentáře

rado  
Fido  
Speediholka  
rado  
Speediholka  

Dobytí Man O´War bay

	24. říjen 2011
	Waiheke, Nový Zéland - zobrazit na mapě
	Galerie na rajčeti

---

---

Dnešní den začal snídaní na lavičce před chatičkou. Podávaly se tousty rozpečené na olivovém oleji s játrovou paštikou, pomazánkovým máslem se sladkou chilli omáčkou, rajčaty, okurkou. Na zapití byl čaj a zbytek Cabernet Sauvignonu. Takto posilněni jsme vyrazili pěšky směr Man O´War bay. Kolem prašné cesty zas bylo spousta zelených kopečků s pózujícíma ovečkama a kravičkama. Ze začátku jsme z takových panoramat byli nadšení, foťáky jen cvakaly, ale teď už to začíná být trochu nuda a my chceme víc:) K dnešnímu cíli jsme to měli mít tak na 3 hodiny cesty, ale zas nás vzal někdo autem (starší pár s hyperaktivním středním kníračem, který nás oba důkladně olízal). Sice jsme byli rádi, že trochu ulevíme našim nohám, ale díky jejich ochotě jsme minuli hned dvě kešky (a obě byly zrovna otevřené a odlovené naposledy cca před 2 měsíci). V zátoce Man O´War je stejnojmené vinařství, tak jsme využili jejich pohostinosti a dali si ochutnávku 3 vín (zdarma :-) a udělali jim kšeft. Po ochutnání jsme si vybrali jejich Rosé 2011 (19.90 NZD) a skleničku medu (10.50 NZD). Teď si děláme menší piknik na kamínko-mušličkové pláži a sbíráme síly na další pochod. Rosé už je poloplné:-)

Nakonec jsme si tam hezky pozevlili tak dvě hodinky, pěkně se vyváleli v písku a vyzkoušeli jsme jarní teplotu moře (ale jen tak lehce po kotníky). Nohy nám během té doby pěkně zlenivěly a tak výstup k první kešce dne nebyl vůbec snadný. Chvíli jsme si pohledali, ale nakonec ji Michal pod lavičkou přece jen objevil. Pak následovalo tradičních několik kilometrů, které lemovaly zelené kopce s ovečkama. Na základě našeho pozorování bysme si dovolili hlášku „mít se jako prase v žitě“ upravit na „mít se jako ovce na Novém Zélandu“. Je totiž až neskutečné, kolik životní prostoru tu každé vlněné zvířátko má. V podstatě lze říct, že každý kopec (vyjma těch, přes které vede silnice) je soukromým pozemkem a mnohdy na jeden takový krpál připadá jen pár desítek ovcí. Samozřejmě jim prostor a tu úžasnou travnatou deku přejeme, ale občas bysme se i rádi podívali k moři. Jinak jsme si udělali pár fotografických zastávek, dopili svěží Rosé a protože nejsme žádná líná béčka, rozhodli jsme si dnešní trasu ještě prodloužit a skáknout pár kiláčků do Orapia pro další 3 plastové mršky. Vzali jsme to hezky podél pobřeží, byli jsme 100% úspěšní a dokonce jsme udělali radost majitelům několika coinů a TBček, protože jsme poslali jejich cestovatele vstříc dalším dobrodružstvím. Zpátky směrem na Orapiu road jsme to vzali pěkně za šipkou po soukromé cestě. Nohy už nás pěkně bolely, ale rozhodly jsme se, že i kdyby nás někdo chtěl vzít autem, tak budeme vzdorovat, protože po cestě byla plánovaná ještě jedna zastávka u kešky, kterou jsme minule omylem vynechali. Za celou tu dobu ale kolem nás projelo jen jedno vozidlo a ještě k tomu plné, takže jsme ukořistili i pátý dnešní geo-bod.

Michal měl silácké hlášky, že zpátky do našeho ráje to už zmákneme za 20 minut. Jenže cesta byla pěkně strmá a 2 kilometry vzdušně po klikaté silnici dají zabrat, takže se nakonec vyplnil můj předpoklad, že to dáme tak za 45 minut. Doplazili jsme se k Gillian pěkně zmožení, vyspršili jsme se, dali si něco malého na zub, protřídili fotky a krátce po 21. hodině se z naší chatky už ozývalo dvouhlasné chrrr:) Jen tak mimochodem...naše dnešní trasa měřila podle gpsky skoro 30 kilometrů!

nahoru ↑

---

<<  Whakanewha aneb Kam se hrabe Boubín

Cesta do města  >>

---

Komentáře:

Článek je zatím bez komentářů.

---

	Jsi člověk?
	Jsi spam?

Krátce z NZ

Náhodné Fotky