Jak už jsem avizovala včera, tak jsme večer vyrazili s českou bandou do hospody – Jana s Jirkou a Martin s Jirkou. Teda úplně tak hospoda to nebyla, ale něco na styl „tipáče“. Půl litru piva tam měli asi za 7.50 NZD, takže jsme snad poprvé v životě šli opravdu jen „na jedno“ (žádný Dřevák, kde tahle fráze znamená nejméně 4 vypité půlitry). Vyzkoušela jsem cider beer, nebylo to špatné, chuťově něco mezi burčákem a pivem, ale víc než jedno bych stejně asi nevyžahla.
Ráno jsem vstala už v 7 hodin, klasicky jsem si dala úplně vařící spršku a vyrazila jsem testnout spojení s domovem. V Oseku bylo nějak mrtvo, ale Pavlovice se hned hlásily o slovo, takže jsem ještě zběhla probudit Michala do našeho temného pokoje. K snídani jsme si pošušňali na müsli s mlíkem a po 10. hodině jsme vyráželi s kolegama poohlídnout se po nějakém tom vozítku. Po včerejšku jsme už byli pěkně rozmrzelí z toho, že se nám nedaří sehnat auto za rozumnou cenu a už se nám Auckland zas přejídá.
Včera jsme se také s českou bandou domluvili, že se pojedeme podívat tam, kde obhlíželi auto oni. Je to autobazar asi 20km v části Papatoetoe, kde žijí snad samí Indové. Autobazarů je tady víc a výběr opravdu solidní. Oproti městu (backpackercarmarket a nabídky v hostelech) jsou tady auta spíš normální (rozuměj sedmimístný VANy typu Pažitka bez vytrhaných sedaček) a mezi 2500 NZD až 4000 NZD bylo asi 5 VANů. Nakonec jsme si vybrali auto Mitsubishi Nimbus, rok 1999 za 3500 NZD, 2,4L v benzínu, 173tis km, automat, 7míst. Autíčko vyhrálo díky poměru stáří/velikost/km/cena a při zkušební jízdě šlapalo v pohodě. Jinak na zkušební jízdu šéf autobazaru potřeboval jen kopii řidičáku a už jsem dostal klíčky. Sedl jsem do auta a … teď sakra co? První poznatek z auta s volantem v pravo je, že vše je obráceně. Tak jako první jsem zapnul stěrače místo blinkrů a šahal jsem pro pásy na druhou stranu. Vyjeli jsme na silnici, soustředili se na jízdu vlevo, jak se jako ovládá automat a při tom nějak poslouchali, jak jede motor. Vše víceméně dobré, tak po jízdě jsme si s panem z bazaru plácli, že jo. Jirka si mezitím vybral Nissan Cefiro, tak jsme začali sepisovat papíry společně. Pán nás vybavil papírem na převod auta a poslal na poštu. Pošta byla kousek přes ulic v obchoďáku (Plaza), tak celá záležitost měla být do 20minut vyřízena. Už jsme stáli ve frontě na poště, Lenka si vybírala pohledy, kluci prolézali obchody, když začalo další dnešní dobrodrůžo. V obchodě naproti poště se rozhoukal požární alarm a viděli jsme i pěkný táborák, který hasil sprinkler. Řekl jsem Lence, že teda jdem odsuď a klidným krokem jsem se vydal z obchodu. Ne jak Lenka. Než jsem se nadál, viděl jsem jen její záda, která přecházela až v modrou šmouhu. Kluci to vzali obráceným směrem a šli natáčet ohníček. Po shromáždění před obchoďákem, jsem se tedy vydali hledat další poštu. Přejeli jsme asi 5km, když jsem stáli na červené, zeptali jsme se řidičky vedle, kde je nejbližší pošta (Martin kromě cesty ještě stačil zjistit, že paní nekouří jointa ale jen balenou cigaretu). Na poště jsme odevzdali formulář s přepisem aut (před tím ještě zaskočili na net jestli autíčka nejsou kradená) a jeli jsme zpátky. Zpět v bazaru Jirka vysolil keš a já kartu. Mno a kartu mě to nesebralo. Začalo asi hodinové špekulování co dál, nakonec jsem šel do bankomatu a s hrůzou co mě to bude stát poplatků, jsem si vybral celou částku z bankomatu. Bankomat vydává po 20 dolarových bankovkách, takže prkenice se pěkně nadmula. Pán v autobazaru neprotestoval (řekl něco jako že dvacky jsou taky prachy), pěkně jsme vše přepočítali, sebral jsem klíčky a jelo se zpět do Aucklandu každý pěkně ve svojí káře.
A protože je Michal strašně šikovný a za pořízení Mitsumyšítka si zaslouží nějakou odměnu, tak jsem poprvé vyrazila sama na nákup a nechala ho odpočívat u internetu na hostelu. Celý týden jsem pokukovala, kde jsou ty supersecondhandy, o kterých jsem tolik slyšela, ale dneska jsem vyšla z výtahu a hned jsem ho spatřila. Je přímo před hostelem a je možné tam prodat i svoje vlastní oblečení. Co jsem tak omrkla ceny, tak to vypadá hodně dobře a už jsem si tam vyhlídla i jednu sukni za 12 NZD. Cesta do marketu byla pěkně zdlouhavá (cca 20 minut), protože mě všude brzdily semafory. Měla jsem za úkol nakoupit vajíčka, cibulovou nať a nějaký chleba nebo bagetu evropského stylu (žádný pěnový toasťák). Ještě jsem nám koupila sladkosti a slanosti na mlsání a Michalovi velkého muffina s čokoládovými kousky. Jo a pak jsem ještě snad čtvrt hodiny vybírala někaké víno, kterým bychom oslavili příchod nového vozítka „do rodiny“. Nakonec jsem zvolila mé oblíbené Chardonnay (sedmička za 13 NZD). U kasy se mě prodavačka zase zeptala, jak se mám (to se u nás jen tak nestane), tak jsem tak mezi zuby procedila, že fajn. Překvapivě mi dneska nikdo nedával nákup do tašky a musela jsem se tedy ohánět sama. Prodavačka pak cosi zadrmolila, řekla jsem, že nerozumím, zopakovala to ještě asi dvakrát a pak jsem pochopila. Na páse stála už jen láhev vína a říkala cosi o „ajdý“ (ID). Řekla jsem, že mám jen českou občanku, že pas mám na hostelu. Divně na mě koukala, nechala si zavolat chlápka z ochranky, pak na mě zírali oba a nakonec mi láhev namarkovala. Pak jsem svou lámanou angličtinou řekla, že už jsem přece dost stará na to, abych si mohla koupit alkohol, že je mi už 25. Za mnou stál nějaký důchodce, který se smál od ucha k uchu a říkal, že prý vypadám na 15...no hlavně že je láhev doma a my můžem oslavovat!
Jo a mám speciální zprávu pro maminku – byla jsem nucena vzít si do svých levých rukou šitíčko a vyspravit si ucho u malého batohu a světe div se, ono to drží:) A taky už mám odpověď na otázku, jak si tu budeme prát...no přece v pračce. Dokonce jsme to dnes vyzkoušeli a díky poruše na přístroji jsme to měli gratis (obvyklá cena je 4 NZD). Poprvé v životě jsem viděla v akci i sušičku. Jako umělá trička to vysušilo dokonale, ta bavlněná ještě bude muset rozvěsit na patrovce v naší temné chýši.
A jaké jsou naše plány na zítřek? Dopoledne budeme muset naskládat náš majetek do zavazadel (nějak se nám to tu proti očekávání rozrůstá), odhlásit se z domovského hostelu a vše přemístit do Mitsumyšítka. Možná si ještě obejdeme obchody a vyrazíme směrem na sever k/do města Whangarei, kde si plánujeme vyzkoušet spaní v novém vozítku.
My jsme brali na Shellce asi za 2.09 NZD/litr. Mají tady vychytaný systém, že nejdřív zaplatíš a pak tankuješ...Michal tam stál s hadicí, smutně koukal a ani kapkou naše vozítko nenakrmil...Pak ho to trklo:) Je pravda, že nakonec jsme s autem spokojený oba - já s barvou a celkovou vizáží a Michal s tím ostatním:)
Krátce z NZ
03.08.: Je nám ctí Vám všem oznámit, že od soboty jsme Vondrovi:). Poprvé jsme se viděli před 4 lety při sjíždění řeky Ohře, kdy jsme každý měli svého partnera, "jiskra" přeskočila minulý rok v dubnu na svatbě kamarádky a po půl roce vztahu jsme se jeli vzájemně otestovat na Nový Zéland. Celý pobyt jsme si moc užili a dokonce jsme si přivezli i jeden suvenýr, který by se měl vyklubat už koncem listopadu;). Nejpozději zítra přidáme fotky na rajče!
