První noc v Mitsumyšítku úspěšně za námi a ani jsme nebyli tak rozlámaní, jak jsme očekávali. Hygienu jsme provedli na místních plážových WC, posnídali jsme pár budget sušenek (360g vážící pytel sušenek různých druhů za 1.80 NZD). Když už jsme se pomalu chystali k odjezdu, tak za námi přišla paní z domu, před kterým jsme kempovali a nabízela nám snídani (nevím, na co všechno nás lákala, ale vajíčka říkala určitě) a sprchu. Slušňácky jsme odmítli, přece jen jsme byli ještě docela čistí z Aucklandu a takový servis bychom ocenili až v dalších dnech putování. Naším prvním cílem bylo historické městečko Russell, které leží ve známé zátoce Bay od Islands. Po chvilce cesty jsem zapnuli gpsku a nestačili se divit – asi 4 kešky přímo na trase zhruba v rozmezí 5 kilometrů, úplný powertrail:) Další zastavení pak bylo kvůli jeskyni, kde je možné vidět svítící červí zadečky (15 NZD/osoba/40 minut dlouhá komentovaná prohlídka). Červi se jmenují Glow Worms (jsou jako sirka dlouzí) a jedná se o 11 měsíců žijící larvy motýlka, který sám žije jen 3 dny. Larvy obývají jeskyně jen na NZ a v Austrálii. Larva se v jeskyni živí komárama a jiným hmyzem, který láká svým svítícím zadečkem a chytá ho na lepkavé vlákno visící dolů. Když se v jeskyni zhasne, larvičky vytvoří nádhernou mléčnou dráhu.
Nicméně já jsem se rozhodla, že se bez červí atrakce klidně obejdu. Jednak mi to přišlo celkem drahé a navíc jsem měla žaludek jak po jízdě na centrifuze. Mají tu totiž strašně klikaté silničky a v každé zatáčce se velmi rychle mění sklon a když se přitom všem člověk začte do průvodce, dá se blinkací efekt očekávat...Ale ani při čekání na Michala jsem se nenudila a vyrobila jsem mu jako správný speciální pedagog pomůcku, která mu při každém pohledu na volant připomene, že se má jezdit vlevo. Už si tak nebude muset jak doposud při každém rozjíždění nebo na křižovatce říkat, že se má jezdit vlevo.
Chytře jsem to vymyslela, ale jakmile jsem sama usedla za volant, kam myslíte, že jsem si to namířila? No jasně, že do pravého pruhu:) Naštěstí to byl jen rozjezd na parkovišti a protijedoucí auto bylo ještě daleko. Michalovi jsem se smála, že nám pořád stírají stěrače, čímpak to tak asi bude... haha. Jen co jsem chtěla zmáčknout pravý blinkr, stěrače začaly pracovat na plný výkon. Tak v tom je tedy ten trik, blinkry se dávají na pravé páčce. Do městečka Russell se dá dojet buď trajektem za 10 NZD/osoba/jednosměrná a nebo pěknou několikametrovou terénní stezkou, která objíždí malý poloostrov. V rámci snižování výdajů, jsme se rozhodli prozkoumat, co Mitsumyšítko všecko zmákne a co zvládne Lenka jako řidička. Cesta to byla štěrková, s desítkami krkolomných zatáček, s nezabezpečenými srázy a gpska pořád ukazovala několik kilometrů před námi. V pořádku jsme dojeli do Russellu a já jsem se zamilovala...zamilovala do automatické převodovky:) Je to naprosto geniální věc, ve chvílích, kdy jsem byla vůbec ráda, že se držím na silnici, si nedokážu představit, že by moje levá ruka měla kroutit ještě nějakou pákou. Samotný Russell je moc hezké historické město s celou řadou kaváren na pobřeží a může se pyšnit i mnoha nejstaršími budovami na NZ. My viděli nejvíc old dřevěný kostelík a čerpací stanici fungující od roku 1930. Několikrát jsme se prošli po promenádě, dali jsme si jedno probírací kafe, nakoupili na večeři a zkusili se najít místní free internet (tam jsme byli neúspěšní). Pak jsme ještě zkusili pohledat informační cetrum, zašli jsme na molo k přístavišti trajektů a tu jsme ve vodě uzřeli hrozivou černou placku se špičákem u zadečku. Michal tu strašidelnou věc označil za rejnoka a začal mi vyprávět, že existují i druhy, které člověka během chvíle usmrtí...to jsem teda potřebovala slyšet. Brácha mě varoval před piraněma ve sladkých vodách, v těch slaných jsou tyhle černé hrůzy, tak kde se jen Speediholka bude koupat?;)
Z Russellu nás naše chytrá knížka zavedla do ospalého města Kawakawa, které ale denně navštíví desítky turistů. Asi každý, kdo byl někdy ve Vídni, se zašel podívat na podivný domeček s křivými okny, barevnými vitrážemi a křovíčkem na střeše – jo ten baráček se jmenuje Hundertwasser Haus. Co jsme ale ani jeden netušili, že pan Hundertwasses žil v letech 1971 – 2000 na Novém Zélandu právě poblíž Kawakawa. A asi byste jen tak z fleku neuhodli, jaká stavba tu po něm zůstala...toalety – nádherně zdobené toalety a umývárna z roku 1999, kde si člověk není jístý tím, jestli je opravdu může použít k původnímu účelu.
Z Kawakawa pak kola Mitsumyšítka uháněla směrem dále na sever. Na mapce jsme zarazili prst do města Kaitaia. V průvodci jsem se ale dočetla, že to není zrovna kdovíjak zajímavé místo (až na to, že při vjezdu do města cestovatele vítá nápis v angličtině, maorštině a dalmatštině, protože tu žije početná komunita Dalmatinců) a navíc je tu poměrně vysoké riziko vykradení vozu. Nalezla jsem tedy alternativní cíl – tisícové letovisko Ahipara, kde začíná známá Ninenty mile beach (ve skutečnosti měří kolem 90 kilometrů). Opět nám chvilku trvalo, než jsme se zorientovali a našli vhodné místo na nocování s vozítkem. Ještě před západem slunce jsme si stihli zaskotačit na zatím nejkrásnější pláži, jakou jsem kdy viděla a pak jsme si zde rozdělali i náš švédský stůl. Podával se sandwichový chlebík s náznakem zrníček, lahodné česnekové máslo v krásně tekutém stavu a salámek lunchmeatu. Již z břehu jsme obdivovali auta, která brázdila písečnou pláž a smutně jsme zkonstatovali, že tohle by naše vozítko asi nezvládlo. Stačilo ale zajet cestou o kousek dál, kde se již nedalo otočit a nic jiného nám nezbývalo. Michal se tedy několikrát otočil na pláži a můj foťák cvakal jeden snímek za druhým.
Mitsumyšítko jsme uložili k spánku na malém odpočivadle s výhledem na moře, my jsme si ještě rozdělali láhev Sauvignonu Blanc za 7 NZD a to nebylo zrovna dobrá volba. Víno byla jednak pěkně teploučké, ale hlavně mělo šílenou kopřivovou chuť, která vytvářela až dojem bublinek. Už dlouho se nám nestalo, že bysme nějakou láhev vína za večer ani nedopili. Bylo těsně po 9. hodině večer, stáhli jsme trochu okýnka, zabalili se do spacáku a nechali jsme si něco pěkného zdát.
A jaký byli glow worms?:) Já z nich byl docela zklamanej, třeba světlušky v lese mi přišly tak 10x lepší... a velikost sirky měli možná včetně toho vlákna slizu
ale jo, bavilo me to :-) Naštěstí to nebylo moc dlouhy :-)
Krátce z NZ
03.08.: Je nám ctí Vám všem oznámit, že od soboty jsme Vondrovi:). Poprvé jsme se viděli před 4 lety při sjíždění řeky Ohře, kdy jsme každý měli svého partnera, "jiskra" přeskočila minulý rok v dubnu na svatbě kamarádky a po půl roce vztahu jsme se jeli vzájemně otestovat na Nový Zéland. Celý pobyt jsme si moc užili a dokonce jsme si přivezli i jeden suvenýr, který by se měl vyklubat už koncem listopadu;). Nejpozději zítra přidáme fotky na rajče!
