Po 8. hodině ráno, po několika pořádných postýlkových protaženích Michal zavelel, že jdeme do plavek. Nad námi zářila modrá obloha, moře zdálky pěkně hučelo a teplota se zdála být pro náš plán přijatelná. Když jsme ale přišli blíž, naše nadšení výrazně opadlo, protože vítr byl od moře hodně studený a vlny se jevily jako dost silné. Nakonec jsme si smočili nohy aspoň po kolena, opět vše důkladně zdokumentovali a jali se plánovat trasu na dnešní den Já jsem ještě dostala nápad, že když už jsme u těch plážových toalet, že bych si po 3 dnech mohla zkusit umýt hlavu. (Doma jsem si ji myla skoro každý den, ale v době krize jsem to vydržela i dní pět. Tady ale mají nějakou jinou vodu, která šampon vůbec nenapění a tak umytí není kdovíjaké.) Protože tu ale mají všude u umyvadel jen nízké kohoutky, nebyla to zrovna legrace. Nicméně jsem si napustila studenou vodou všechny naše PET lahve, hlavu opláchla do záchoda, pokusila se vlasy napěnit šamponem a pak jsem vše spláchla již pomalým otáčivým pohybem v pidiumyvadle.
Naše další ujeté kilometry směřovaly k poslednímu civilizovanému ubytování před mysem Reinga (kempy s výskytem písešných blech a moskytů nepočítám). Ukazatel nádrže se nezadržitelně blížil k E jako empty a my konečně dojeli na místo, kde podle Lonely Planet měla stát poslední čerpací stanice. Jenže ona nestála a našli jsme tu jen malý obchůdek s restaurací. Zašli jsme za pánem, kde že je ta nejbližší benzínka a on, že 40km zpátky a že kdybychom dojeli před 2 týdny, tak natankujeme i tady, ale před 2 týdny to tady vyhořelo a při tom ukazoval na betonový plácek před obchůdkem. Naštěstí měl nějakou zásobu benzínu v garáži, tak nám prodal 10 litrů „jen“ za 29 NZD. Dali jsme se do řeči a že jsme z Czech republic. A on, že měl tatínka z Lijtoměžič :-) Tatínek emigroval v roce 1940 a před nedávnem zemřel. Ještě jsme se poptali na ceny v přilehlém kempu a dohodli se že zůstaneme (normálně chtějí 12 NZD na osobu, nám to pán dal za 15 NZD oba a ještě jsme smutně vykoukali 15min Internetu v hodnotě 5 NZD zdarma. Asi se dostatečně napakoval na benzínu...).
Pán nám doporučil cestu k Ninety mile beach podél písečných dun. Na nich je možné se vyřádit díky sandboardingu, což spočívá v tom, že si člověk lehne na břicho na prkno a řítí se z duny dolů. Půjčení prkna v Te Paki vyšlo na 15 NZD/hodina. My jsme ale vynalézaví a k pořádné zábavě jsme ani prkno nepotřebovali. Prostě jsme vylezli na dunu a po břiše jsme si to brázdili dolů. Já jsem pak vyzkoušela i válení sudů a výsledek byl takový, že jsem měla písek ale úplně všude! Podél dun tekl malý potůček, jehož korytem se po několika kilometrech došlo až samotné Ninety mile beach. Voda nám sahala maximálně po kotníky, ale byla nádherně teplá a ten výhled kolem – na jedné straně obří „poušť“ a na straně druhé malá džungle s rákosy, palmami. Cesta byla pěkně klikatá a my už se těšili, až konečně spatříme móře. Zhruba po půl hodině velmi svižné chůze (byli jsme opravdu tak natěšení), jsme konečně přes sebou uviděli rozbouřenou vodní masu. Protože sluníčko pražilo, nemuseli jsme se dlouho rozmýšlet a během chvilky jsme stáli na pláži jen v plavkách. Voda na konci října (podle našeho dubna) ještě není moc teplá, ale po pás to vydržel i tak zimomřivý jedinec jako já. Hodně nás překvapila obrovská síla mořských vln, která dokázala zacloumat i Michalovým svalnatým tělem. Zpětný proud byl tak silný, že nám úplně podemílal písek pod nohama a stahoval nás do moře. Každopádně to byla nádhera, obrovitánská pláž, širé moře a jen my dva;)
Jsem si říkala, jak se super, že jsme za celou dobu nenarazili na davy masňáckých turistů s foťákama, ale to jsem se trochu přepočítala. Na zpáteční cestě jsme totiž potkali hned několik terénních autobusů, které si to brázdily přímo korytem řeky, lidi nám mávali, foťáky cvakaly. Chápu, že pro někoho to třeba může být jediný způsob, jak se do těchto míst podívat, že je to rychlejší, ale přišlo mi to už trochu přehnané a kdyby záleželo na mě, tak sem do té nedotčené přírody žádná vozidla nepustím...tak!
Po návratu do kempu jsme plně využili náš 15 minutový poukaz na internet – kontaktovali jsme naše domovy a připravili si podklady na odlov několika kešek v okolí mysu Reinga. Cesta k mysu byla ještě zhruba 20 kilometrů dlouhá a opět pěkně klikatá. Na jejím cíli nás ale čekaly snad ty nejkrásnější výhledy. Musím se přiznat, že to pro mě byl celkem silný zážitek stát na konci novozélandské pevniny a hledět na nekonečný oceán. Až tam jsem si uvědomila, jak daleko jsem od svých blízkých, od té známé české krajiny (asi tomu i napomohl rozcestník u majáku, který ukazoval ty obrovitánské vzdálenosti do různých světových destinací). Ve městě člověk žije zahlcen nejrůznějšími starostmi, je obklopen spoustou podnětů, navíc internet do značné míry stírá všechny ty tisíce kilometrů, ale tady najednou si člověk uvědomí, že globus skutečně nelže.
Toliko pocity Lenky. Já si četl kamenné desky s příběhem mysu a jeho významem pro Maory. Je to totiž místo, kde duše opouští náš pozemský svět a po kořenech stromů míří do podsvětí. Výhled z vrcholu mysu od majáku je naprosto dechberoucí. Kromě toho se tady setkává Tichý oceán a Tasmanovo moře - vlny jdou ze dvou směrů, v zálivu se setkávají a tvoří zajímavé čtverečné obrazce. Vlny se potkávají ještě asi kilometr od pobřeží a tvoří zpěněnou hladinu (pro Maory je to symbolické splynutí muže (Tasmanovo moře) a ženy (Tichý oceán) a symbolizuje svoření života samého). Já se tedy kochal magií nabitým místem, vyhlížel velryby, obdivoval stromy rostoucí na holých skalách, zřel modravé hlubiny moře... zatímco Lenka zamačkávala slzičky a stýskala se za maminkou.
Po cestě zpět jsme měli v plánu odlov několika kešek, ale bohužel jsme naše statistiky nevylepšili ani o jeden bodík (Michalova poznámka: není to tak úplně pravda, máme informace na jednu EC a jednu virtuálku (Michalova poznámka č. 2: Teda, Lenka jako kačerka s více jak 4 tisíci nálezy koukala na ikonku virtuálky, bála se jí a hned ji zavrhla, že nerozumí, co se tam po ní chce)), protože krabky byly asi nějak moc rafinovaně uložené. Zatímco já jsem zběsile zaznamenávala všechny zážitky, Michal z našich zásob ukuchtil večeři. Kuchyňka byla slušně vybavená (mikrovlnka, lednička s mrazákem, varná konvice, sendvičovač, pár skleniček a talířů), ale špagety musel podrtit a uklohnit v ešusu. A nebyly to jen tak ledajaké těstoviny, ale průsvitné asijské nudle, které po uvaření chutnaly jak kuřecí chrupavky (Michalova poznámka: šlo o japonské rýžové nudle). K nim jsme si dali rajčatovou omáčku s příchutí česneku a to celé jsme posypali zbytky parmazánu. K jídlu se podával i zbytek kopřivového vína, které po vychlazení v mrazáku vlastně nebylo až tak špatné.
Bráška má aspoň správný přístup ;-) Na takovým místě bych si na domov ani nevzpomněl :)
Jana
02.11.11, 10:42
...ty si nevzpomeneš ani z Brna....
Gaspacho
02.11.11, 14:51
v pořádku, ne?
Krátce z NZ
03.08.: Je nám ctí Vám všem oznámit, že od soboty jsme Vondrovi:). Poprvé jsme se viděli před 4 lety při sjíždění řeky Ohře, kdy jsme každý měli svého partnera, "jiskra" přeskočila minulý rok v dubnu na svatbě kamarádky a po půl roce vztahu jsme se jeli vzájemně otestovat na Nový Zéland. Celý pobyt jsme si moc užili a dokonce jsme si přivezli i jeden suvenýr, který by se měl vyklubat už koncem listopadu;). Nejpozději zítra přidáme fotky na rajče!
