Ráno jsme vstali, Michal snědl lahůdku, co si večer navařil, zapomněli jsme si zajít pro kešku 200m od kempu a jeli dál. Po 40 kilometrech jsme natankovali plnou a po další chvilce jsme dorazili do města Kaitaia. Jak jsem již psala v některém z předchozím článků, jedná se o vyhlášené zlodějské město. Přímo v průvodci psali o častých krádežích na parkovišti před supermarketem PaknSave, kde jsme plánovali doplnit naše zásoby. Za každou snědší tváří před marketem (jestli oni to nebudou ty Maoři) jsem hned viděla zloděje lačnícího po mém majetku. Nakonec jsem ale upustila od nápadu jít do obchodu s krosnou a vzala si jen batoh s doklady, penězi a elektronikou.
Návštěvy obchodů s potravinami už asi začínají být pro Michala utrpením, protože já pomalu u každého výrobku porovnávám cenu za 100g a samozřejmě vybírám to nejlevnější:) Dneska jsem si po snad desetiminutovém váhání konečně hodila do nákupního košíku i jogurt. Je zajímavé, že všechny jogurty tu stojí kolem 5 NZD a je jedno, jestli mají jen 200 gramů nebo 1 kilo. Naše volba padla na kilový gáblík s příchutí passion fruit (4.29 NZD/1 kg). Pak jsme si klasicky pořídili sandwichový chlebík, pažitkové pomazánkové máslo, chipsáky a nechyběly ani sladkosti na zvednutí nalády – čokoláda s příchutí rumu a rozinek (3.30 NZD/250g, máme v plánu postupně vyzkoušet všechny druhy od této značky, už se těšíme na kiwiovou), dva donuty s vanilkovým krémem uvnitř (2.30 NZD) a jeden muffinek s jahodovo-tvarohou příchutí (1.40 NZD).
Ve městě bylo několik šipek na McDonalda (tak civilizované to tu je), tak jsme se vydali hledat tento zdroj internetu zdarma. Než jsme ho našli, narazili jsme na místní knihovnu, která taky vysílala free wi-fi. Na lavičce jsem tak zakempili na více než hodinu, pořešili e-banking, zaplatili mýto na dálnici, konečně si pořídili pojištění na auto a poslali nějaké zprávy domů. K obědu se podával jogurt s meruňkovým müsli a to jsme si pěkně rochnili. Konečně jsem si mohla užít svou obvyklou stravu. Celý den mi bylo špatně od žaludku, bolela mě hlava a byla jsem dost unavená. Mitsumyšítko je sice možná skvělé vozítko, ale téměř celodenní pobyt v něm není nic pro mě. Často nějak zasmrádá (prý na to má vliv puštěná klimatizace) a Michal dokonce začal uvažovat i o tom, jestli díky poškozenému výfuku nedýcháme splodiny.
Auto jsme zaparkovali přímo před obchodem Warehouse, kde prodávali všechen možný sortiment – oblečení, jídlo, věci do domácnosti i rybářskou výbavu. My jsme pokukovali po nějakých plastových boxech, kterými bychom mohli dovybavit naše vozítko, abysme pořád nemuseli přehazovat igelitky a vše zdlouhavě hledat. Ceny i výběr velikostí byl vyhovující, ale nakonec jsme se rozhodli, že si vše nejprve pěkně změříme (ano, koupili jsme si svinovací metr) a pak se teprve vydáme na nákup.
Po internetové a obhlížecí anabázi jsme se již vydali směrem Waipoua Forest, kde je možné vidět ty největší kauri na Novém Zélandu. Jakmile jde o zajímavé stromy nebo ptáčky, Michalovi se vždy rozzáří oči, jen škoda, že nemá narozeniny už teď, hned bych mu pořídila nějakou z encyklopedií, kterých tady mají mraky. Kauri neboli darmoň jižní, dorůstá až 60m, což není zas tak moc. Ale kdybyste viděli ten kmen! To není strom, to je hora dřeva! Kmen sám může být vysoký k 18m a 5m v průměru. Celý strom je obsypaný spoustou různých rostlin a jen čekáte, kde na vás vykoukne elf. Celé toto ještě umocňuje fakt, že ty nejstarší pamatují dobu, když se narodil Ježíšek. :-) Velké kauri se už asi moc netěží, ale viděli jsme cestou několik podniků, které se zabývají těžením a zpracováním kmenů vykopaných z bývalých bažin. Cestou jsme míjeli spousty ukazatelů na lesy, muzea, kauri-nábytek, cedule na cestě, že si máme zapnout bezpečnostní pás (v pozadí překvapivě kauri) - úplná kaurimánie.
Původně jsme plánovali, že tuhle noc přespíme někde na parkovišti, ale nakonec jsme ubytovali naše vozítko v kempu uprostřed lesíka Waipoua a užili si tak komfortních sprch a dobře vybavené kuchyňky, kde jsme zevlili s počítačem celý večer.
03.08.: Je nám ctí Vám všem oznámit, že od soboty jsme Vondrovi:). Poprvé jsme se viděli před 4 lety při sjíždění řeky Ohře, kdy jsme každý měli svého partnera, "jiskra" přeskočila minulý rok v dubnu na svatbě kamarádky a po půl roce vztahu jsme se jeli vzájemně otestovat na Nový Zéland. Celý pobyt jsme si moc užili a dokonce jsme si přivezli i jeden suvenýr, který by se měl vyklubat už koncem listopadu;). Nejpozději zítra přidáme fotky na rajče!
