Ráno nás téměř hodinu před plánovaným budíčkem probraly kapky deště bubnující na zadní okno Mitsumyšítka. Skákla jsem si na pány (dámské WC a sprchy měly nějakou pochroumanou kliku) užít svou oblíbenou vařící sprchu. Pak jsem měla v plánu si vyčistit zuby, ale haldy obřích brouků u umyvadel mě natolik vyděsily, že na to už jsem rezignovala. Michal tu spoušť šel omrknout a označil ty velké černé potvory za tesaříky, kteří v noci doletěli do koupelny za světlem. Nicméně někdo se je už pravděpodobně pokusil zneškodnit, protože se sotva hýbali
K snídani jsme si udělali teplý čaj, dojedli jsme jogurt s müsli a jako dezert jsme si dopřáli donuty plněné krémem (ty nás bohužel pěkně zklamaly, protože to byl jen samý ztužený tuk). Po 8. hodině jsme už vyráželi z kempu směrem na vyhlídku, která byla vzdálená zhruba hodinu chůze. Cesta opět vedla pralesem, takže jsme se mohli kochat obříma kapraďorostama, stromama kauri, ale zároveň jsme kvůli bahnitému terénu museli hodně koukat i pod nohy. Na konci nás čekala rozhledna, ze které jsme mohli porovnat rozdíl mězi hospodářským lesem a pravým pralesem (z něho se pěkně kouřilo) a dohlédli jsme až k moři. Na vrcholku jsme si všimli i malinkého stromu kauri, který byl podle cedulky vysazen v roce 1979 (takže Michalův vrstevník). Velmi nás překvapilo, jak pomalu tyto dřeviny rostou.
Po shlédnutí kauri-stromků jsme měli v plánu zavítat do „české“ vesničky Puhoi, která leží cca 50 kilometrů severně od Aucklandu. Celou zhruba dvousetkilometrovou cestu jsem pevnou rukou vládla volantu Mitsumyšítka. Silnice se opět nepříjemně kroutila (Proč tu sakra nepostaví tunely? Nejdřív se klikaticí vyjede na kopec a pak se z něj zase zdlouhavě sjíždí.), takže jsem zas pěkně potrénovala projíždění zatáček a zkoušela točit volantem bez vyčerpávajícího přehmatávání. Jinak se musím pochválit, že jsem si na řízení vlevo už docela zvykla (možná je to tím, že jsem toho v pravém pruhu zas tolik nenajezdila, i když mě na jaře Michal solidně trénoval) a ani hustý déšť mi už nenaháněl hrůzu. Mimochodem Mitsumyšítko má s náma najeto už 1100 kilometrů, s každým dalším se hlasitěji ozývá výfuk (ten budeme muset nechat opravit), při rozjedu se zas hlásí klíňák (snad jsou rozvody v pohodě) a pískají brzdy (destičky?). Už nám taky začalo docela vadit, že místo autorádia máme vepředu jen velkou díru s kabelama a nemáme se při cestě čím rozptýlit. Takže jsme zapojili můj telefon na nabíječku, hlasitost dali na maximum a sjíždíme dokola Sto zvířat, Vypsanou fixu, Horkýže slíže, Ska-p a Bergersena:)
Puhoi (což v doslovném překladu znamená „pomalá voda“) je vesnice čítající necelou pětistovku obyvatel, kterou v 60. letech 19. století založili čeští vystěhovalci hovořící německým dialektem. My jsme se těšili na Bohemian museum, které podle průvodce mělo mít otevřeno od 13 do 16 hodin. Bohužel když jsme dorazili na místo, tak jsme zjistili, že zmíněná otevírací doba platí jen o víkendech a ještě v nějaké vybrané roční období. Byli jsme celkem zklamaní. Jinak dnes by zde člověk žádné české stopy ani nezaznamenal. V obchůdku uprostřed vesnice normální předražený NZ obchod, kde všichni mluví anglicky, pak jedna kavárno-čajovna a pouze v místní hospodě si podle chytrého průvodce můžete objednat lahvovou Plzeň. Asi jsme přijeli v nevhodnou dobu, protože jinak tu prý pravidelně v hotelu vystupuje česká hudební skupina.
Ještě předevčírem jsme si užívali nádherného počasí, cachtali se v mořských vlnách a dnes jsme celý den chodili v protidešťové úpravě. V Puhoi jsme se jen prošli podél hlavní silnice, odlovili si 2 místní kešky, kde jsme zas ponechali nějaké ty cestovatele a přemýšleli co dál, protože bylo teprve kolem 16. hodiny. Michal kouknul na gpsku a o pár kilometrů dál v městečku Orewa objevil skoro powertrail, takže i přes značnou nepřízeň počasí bylo rozhodnuto. Hned při příjezdu jsme zaregistrovali McDonalda, tak jsme skočili na 3 cheesburgery a hĺavně zkusit to jejich zázračné wi-fi, které nám zatím ani jednou nefungovalo. Grr, opět jsme nebyli úspěšní. Vyrazili jsme tedy na pláž pro pár krabiček, ale fučel tak silný vítr, že jsme se sotva drželi na nohách. Zkusili jsme plastové mršky ve vnitřních ulicích, ale tam se nám zas tolik nedařilo.
Tuhle noc jsme měli v plánu strávit na některém z pobřežních parkovišť, protože luxusu v kempu jsme si užívali už včera. Naštěstí se nám podařilo objevit celkem pěkné místo, kde měli i toalety. (Na NZ se v noci smí stát jen na vyznačených parkovištích s WC. My jsme však za dobu našeho putování viděli jen jedno na ostrově Waiheke. Pokud ale máte karavan s vlastním záchodem, je možné stát i na vyznačených místech, kde WC není.)
A málem bych zapomněla – Protože dnes máme na Zélandu 1. květen, nemohla chybět pusa pod rozkvetlou třešní (v tomhle roce už druhá a to se vyplatí:).
03.08.: Je nám ctí Vám všem oznámit, že od soboty jsme Vondrovi:). Poprvé jsme se viděli před 4 lety při sjíždění řeky Ohře, kdy jsme každý měli svého partnera, "jiskra" přeskočila minulý rok v dubnu na svatbě kamarádky a po půl roce vztahu jsme se jeli vzájemně otestovat na Nový Zéland. Celý pobyt jsme si moc užili a dokonce jsme si přivezli i jeden suvenýr, který by se měl vyklubat už koncem listopadu;). Nejpozději zítra přidáme fotky na rajče!
