Poznámka pro ty, kdo neznají kultovní seriál Červený trpaslík – Fušál = Fidži:)
Ráno jsme vyrazili do obchoďáku Countdown a obstarali si tam snídani každý podle svých chuťových preferencí – já jsem si koupila úžasný perníkový dort, který byl politý Nutelou a uvnitř byla náplň podobná Pikau (cena po slevě 4.20 NZD/cca 650g, celý jsem ho samozřejmě nesnědla) a k tomu jogurt (bohužel jsem nechtěně sáhla po hodně dietní verzi kilového kyblíku), Michal si pošušňal na párečkách ve slušivých červených střívkách a napodobenině anglických rohlíků. Pak jsme si prošli další obchody v okolí a objevili několik zajímavých - třeba obří secondhand (velikostně spíše střední hangár), kde se dají vybrat skoro nové kousky v rozmezí 6 – 10 NZD.
Průvodce od Lonely planet nás nalákal na backpacker, který byl dříve vězením a v ceně ubytování měla být i hodinová prohlídka areálu. Bývalé vězení jsme sice nad městem našli, ale jako backpacker už neslouží (jen pro personál). Rozhlíželi jsme se i po dalších, ceny jsou víceméně všude stejné (22 NZD až 25 NZD za sdílený pokoj, 28 NZD až 35 NZD za dvojlůžák) a srovnatelné s těmi v Aucklandu. Nikam jsme se ani moc nehrnuli, protože jsme uvažovali stejně jen o jedné nebo dvou nocech hlavně kvůli očistě. Chvíli jsme ještě bloumali městem, u informačního centra se na chodníku upíchli na pomalý free internet a pak se spontánně rozhodli, že ještě vyzkoušíme štěstí v Hastings, což je město cca 20 kilometrů od Napieru. Navíc v průvodci psali, že pokud člověk hledá práci v sadu, je ideální poptat se na ni v backpackeru Roten Apple právě v Hastings. Podél silnice jsme sice zase viděli velké množství sadů, ale nikde žádného pracanta, asi je vážně ještě hodně brzo.
Mitsumyšítko jsme zaparkovali u místní knihovny, protože jsme doufali, že stejně jako v Kaitaia tu budou mít free internet. Tady jsme ale nepochodili, takže jsme se s mapkou v ruce vydali hledat ta „červená jablka“. Chvilku jsme zmatkovali, točili průvodcem do různých směrů a hned k nám přiskočila paní, jestli nechceme pomoct, jakou ulici hledáme. Musím opravdu smeknout před tím, jak jsou tu lidé milí a ochotní, všichni se snaží pomáhat, pokladní v obchodech se permanentně usmívají, lidí na ulici se s námi dávají spontánně do hovoru. Paní ukázala směr (jazyková vložka – kiwáci vylovují left jako [lift]) a brzo jsme našli i backpacker. Tam nám slečna ochotně sdělila, že práci shánějí primárně jejich hostům, tak jetsli se chceme ubytovat. Ceny standardní, ale nebyl volny dvojlůžák (po zkušenosti z Aucklandu se do sdílených pokojů bez oken moc nehrneme). Šli jsme si to tedy ještě rozmyslet. Při té příležitosti jsme si zašli na poštu, jestli by nám neporadili, jaké vůbec máme IRD daňové číslo. Žádali jsme si o něj v Aucklandu a nechali jsme si ho poslat na aucklandský backpacker. Paní ochotně poradila, ať si zavoláme a ukázala na poště telefon k tomu sloužící. Volal jsem na nějakou IRD centrálu, pokecal s automatem, pak s živou paní (má angličtina byla tak dobrá, že tam chvilku někoho sháněla, jestli neumí česky:-). Nakonec jsme se ale dohodli anglicky – volal jsem moc brzo, IRD bude vyřízené nejdřív v sobotu. Během volání k nám přišla paní a jak se máme, jestli jsem backpakeři a kolik platíme za hostel, že pronajímá pokoj a určitě je levnější než hostel. Když přišla se 100 NZD na osobu/týden, tak jsem se dohodli, že se alespoň podíváme.
Paní Nita (46 let) má malý baráček na předměstí Hastingsu - dvě ložnice, obývák, garáž přestavěná na pokoj, kuchyňka a malá koupelna. Vše je zařízené ve fušálsko-indickém stylu, obývák plný fotografií blízkých, hlavně vnoučat (holčička 3roky, klučina 6 let, bydlí přes ulici, už jsme kamarádi). Vzhledem k ceně, možnosti využívat kuchyň, pračku (a možná bude i internet), jsme si plácli. Zatím teda alespoň na týden, uvidíme, jak to půjde s hledáním práce.
Museli jsme nechat Nitě nějaký čas na uklizení naší ložnice (jo, máme queen bed;), tak jsem se vydali do města na obhlídku a na jednu kilometr vzdálenou kešku, která měla být v malebném městském parčíku. Nakonec se ale ukázalo, že to není parčík ale hřbitov. Prohrabovat náhrobky se nám nechtělo, tak jsme šli zpátky. Cestou jsme narazili na fast food s fish and chips. Výhodné menu 3fish, 2 sousages a dvojité hranolky za 10 NZD. No za málo peněz meganezdravá dávka jak pro koňa. Lenka nemusela jíst 2 dny, mně to stačilo až do oběda druhého dne a to jsme to ani nedojedli :-).
03.08.: Je nám ctí Vám všem oznámit, že od soboty jsme Vondrovi:). Poprvé jsme se viděli před 4 lety při sjíždění řeky Ohře, kdy jsme každý měli svého partnera, "jiskra" přeskočila minulý rok v dubnu na svatbě kamarádky a po půl roce vztahu jsme se jeli vzájemně otestovat na Nový Zéland. Celý pobyt jsme si moc užili a dokonce jsme si přivezli i jeden suvenýr, který by se měl vyklubat už koncem listopadu;). Nejpozději zítra přidáme fotky na rajče!