Na pár dní jsme se odmlčeli, ale tentokrát to nebylo způsobené tím, že bychom neměli připojení k internetu, ale prostě nebyl čas. A co jsme tak zábavného dělali? V pátek jsme hned po snídani přejeli do Napieru. Tohle městečko se nám totiž líbí mnohem víc než Hastings, celé centrum ve stylu Art Deco je nádherné, k tomu dlouhá promenáda lemující až nazelenalé moře a navíc jsme u infocentra objevili free internet. Zatímco já jsem si dopoledne skypovala s bráchou, který byl opět celý unešený z toho, že mě může vidět přes celý svět, tak Michal pobíhal s foťákem a zaznamenával všechny místní zajímavosti. Pak jsme si udělali společnou procházku kolem velkého nákladního přístavu v Napieru. Překvapilo nás, že do velkých nákladních kontejnerů tu cpou především dřevo (dále se vyváží ovčí produkty, ovoce, zelenina, maso). Poté jsme se vyplazili na kopec Bluff, který se tyčí nad městem, je z něj pěkný výhled do okolí a navíc v jeho blízkosti jsou hned 3 kešky a představte si, že všechny byly na svém místě a na zdejším poměry byly i hodně navštěvované. Páteční počasí bylo vskutku vydařené, takže jsme si chvilku jen tak s kafíčkem poleželi na pláži, vnímali mořské vlny a užívali si slunečních paprsků. No, pěkné spáleniny na zádech jsem si z toho odnesla. Ještě že jsem si už v Čechách nakoupila v říjnovém výprodeji opalovací krémy se 70% slevou, teď se budou hodit!
Večer jsme si po dlouhé době otevřeli láhev vína (Chardonnay Montana za cca 8 NZD) a tentokrát jsme se s výběrem nesekli. Po chvilce ale příšla Nita se svými vnoučaty a začal pěkný cirkus. Tříletá Jessica je totiž pěkně akční a neustále na sebe strhává pozornost. Společně jsme se dívali na kreslený seriál o červech, jedli jsme křupky, škádlili se. Pak Jessica vzala můj anglicko-český slovník a vždycky zabodla prst na anglické slovíčko a zajímala se, jak se řekne v našem jazyce a sama to se ho pak snažila vyslovit. Šestiletý Karan zbožňuje počítačové hry a tak mu přirozeně učarovaly aplikace v Michalově mobilu, které připomínají střelbu ze zbraně a nebo svítící meč ze Star Wars. Ani se Nitě nedivím, že nechodí do práce, protože péče o takováhla hyperaktivní stvoření musí být pěkně náročná.
Jinak už se nám oběma podařilo přejít na úsporný jídelní režim. Důkazem toho může Michalova věta pronesená kolem 14. hodiny, že přece nemá hlad, že už ráno snědl jednoho muffina:) Ono to samozřejmě bylo řečené s trochou nadsázky, ale pravda je taková, že už si nedovolíme jít si někam sednout na pizzu, dát si místní pivo za 7 NZD, i konzumaci vína jsme hodně omezili. (Kde je konec těm večerům s burčákem a tramínem od Zborovských...) Možná se to někomu bude zdát přehnané, přeci jsme si jeli na druhý konec světa užít, ale každým dnem ukrajujeme z našich úspor a práce je zatím v nedohlednu. Neustále sjíždíme webové stránky s nabídkami, čteme v místních novinách, ptáme se, s očima na stopkách jezdíme kolem sadů a farem, jestli někde neuvidíme, že nabízejí práci či jen telefonní číslo. Odpovědi pak dostáváme všude úplně stejné – je začátek sezóny, ještě několik týdnů vydržte, pak bude práce dost. Už z toho začínáme být mírně nervózní, protože bysme docela potřebovali naše účty trochu nakrmit (Pokud chcete i nadále číst naše novozélandské zpravodajství, podpořte nás. Čísla učtu pro sponzorské dary vám obratem pošleme:))
Ač ze zkušeností našich předchůdců často vyplývá, že je dobré sehnat si práci bez kontraktorů, tak čím dál víc jsme přesvědčeni, že bez nich to nepůjde. Zdá se nám totiž, že práce v okolí je, ale že z nějakého důvodu se k ní nemůžeme dostat. Někdo doporučuje jezdit přímo po farmách a bavit se s lidmi face-to-face, jiný zase radí, že mnohem lepší je kontakt po telefonu a kdo se v tom má vyznat. Každopádně nějaké kontakty jsme už získali, pár adres taky máme a na pondělí plánujeme rozjet pátrání po práci ve velkém stylu.
Michal pro mě objevil naprosto parádní nabídku práce. Na cestě mezi Napierem a Hastingsem je komunitní centrum pro děti a dospělé s mentálním postižením a autismem a shání zaměstnance na různé pozice, i dobrovolníky a lidi, kterým za nějakou výpomoc poskytnou ubytování a stravu. Už jsem si sesmolila životopis v angličtině, ale pořád se kývu, jestli tam mám napsat, protože moje jazykové znalosti jsou opravdu velmi omezené. Na druhou stranu by mě taková práce bavila, přesně se kryje s mojí kvalifikací a navíc by pro mě byla určitě mnohem přínosnější než lopocení se někde u jablek, kiwi nebo třešní.
Na sobotu jsme neměli žádné větší plány, takže to nakonec dopadlo tak, že jsem se sice v 9 hodin ráno probudila, ale pak jsem to ještě zalomila a spala až do poledne. To víte, musím si po týdnu spaní v autě užít ten komfort obří queen bed. Každopádně máme pocit, že přes den nic moc neděláme, ale jsme z toho čím dál víc unavení. Asi už nám chybí ten pravidelný pracovní režim, tak se tak plouháme od ničeho nikam a čekáme, až se pro nás najde nějaká ta výdělečná činnost. Nicméně po obědě jsme opět vyrazili směr Napier. Plánovali jsme si, že bysme podnikli pěší výlet k Mysu Kidnappers. Zpáteční cesta trvá zhruba 5 hodin, ale je možné ji absolvovat jen 3 hodiny po přílivu, protože vede po pláži podél skal. Na tabulce u parkoviště jsou přesně rozepsány časy odlivů a přílivů na celý listopad a prosinec, my jako naschvál dorazili v nevhodnou dobu, takže snad někdy příště.
Zásoby potravy se nám už poměrně vyprázdnily a protože teď máme k dispozici vybavenou kuchyň, vyrazili jsme do supermarketu Countdown nakoupit. Tentokrát se náš košík naplnil hlavně konzervami (fazole v šunkové a tomatové omáčce - 1 NZD/kus, omáčky na těstoviny – cca 1.20 NZD/kus), těstovinami (0.69 NZD/500g špaget), vzali jsme i klasický kilový gáblík jogurt, půlkilové cornflaky (cca 2.50 NZD), jablka, banány, blumy a rozhodli jsme se okusit i jejich místní specialitu – sladké brambory kumara. Paní domácí nám už poradila, že je stačí obyčejně uvařit ve vodě a nebo je možné je ještě orestovat na oleji. K nim jsme sháněli tvaroh, ale protože se ještě moc nevyznáme v názvech jejich výrobků, tak jsme sáhli po cottage sýru bez příchuti. Jo a zase měli slevy na sladké pečivo, tentokrát si Michal vybral zázvorovou lahůdku. Byl to v podstatě vylepšený perník a takový pěkný hřbítek vyšel na 3.20 NZD.
U Countdownu jsme si dali sraz s českou bandou (další z napierských zajímavostí – mají tu dva stejné supermarkety hned vedle sebe, takže jsme samozřejmě každý čekali někde jinde), se kterou jsme se poznali už na hostelu v Aucklandu. Zatímco my jsme cestovali po severu, oni zkoušeli štěstí v Bay of Plenty. Ani jsme nečekali, že se tak brzy zase uvidíme:) Jana s klukama taky zatím neměla štěstí na práci, takže jsme na tom všichni stejně a doufáme, že se to v příštích dnech už zlomí. Odpoledne jsme si dali malou procházku centrem a vyčkávali jsme na večerní slavnost. Už při prvním příjezdu do Napieru nás překvapilo, že pomalu na všech sloupech ve městě jsou reklamy na výprodej různých dělobuchů, prskavek a kdo ví, jak se všechny tyhle věci jmenují. Michal pak od Nity vyzvěděl, že celá akce vypukne v sobotu večer, kdy se jednou na pláži rodiny s dětma a náctitelí, přičemž každá skupina sedí u svého vlastního ohně a odpaluje ohňostroje (tzv. Noc Guye Fawkese – http://cs.wikipedia.org/wiki/Noc_Guye_Fawkese). Přišlo nám to jako mix mezi naším pálením čarodějnic a silvestrem. Bohužel byla velká zima a foukal tak vražedný vítr, že jsme to kolem 9. hodiny večer zabalili. Každopádně jsme rádi, že jsme si nenechali ujít akci místních s takovou pohodovou atmosférou.
Ráno jsme se s Michalem obrazem dostali do Velkého Oseka. Rodinka včera byla na jedné z nejvyhlášenějších pražských kanálovek, tak jsme měli co probírat. Navíc se nám podařilo se přenést i k babičce do prvního patra a ta byla očividně v šoku z toho, že nás vidí a slyší. Myslíme si, že z toho celou noc nespala a přemýšlela nad tím, jak je to vůbec možné:).
Dnes jsme už dospěli do tak zoufalého stavu, že vzpomínáme na nymburský Dřevák a chytáme slinu na „jedno“ s Čézou, Markétou a Jurou. Michala tyhle myšlenky už tak trýznily, že před chvílí došel ze supermarketu New World s dvanáctkou třetinkových NZ piv (18 NZD) a hned se na jedno vrhnul. Ještě že si s sebou prozíravě vzal pas, na účtence stojí: „Age confirmed“ a opsaný jeho datum narození:)
Jo a taky jsme teď večer zajeli na kešku do vedlejšího Havelocku North a už jsme pochopili, proč nám tu vyskakuje tak málo terénně náročných kešek. Novozélandští kačeři si totiž pletou obtížnost a terén. Lezla jsem pro krabku na strom s terénem 1 a obtížností 4 a přitom jsem si ověřila, že už jsem pěkně vyšla ze cviku a můj pohyb ve výškách ztratil dost ze své ladnosti.
(Přidali jsme nějaké fotky do alba Severská mise, tak kdo by se chtěl juknout...)
03.08.: Je nám ctí Vám všem oznámit, že od soboty jsme Vondrovi:). Poprvé jsme se viděli před 4 lety při sjíždění řeky Ohře, kdy jsme každý měli svého partnera, "jiskra" přeskočila minulý rok v dubnu na svatbě kamarádky a po půl roce vztahu jsme se jeli vzájemně otestovat na Nový Zéland. Celý pobyt jsme si moc užili a dokonce jsme si přivezli i jeden suvenýr, který by se měl vyklubat už koncem listopadu;). Nejpozději zítra přidáme fotky na rajče!
