Ač jsem si v posledních dnech nic nepřála tolik, jako najít si práci, tak po dnešku už toužím hlavně po horké nikdy nekončící sprše, hodinové masáži zad a zadní strany stehen a po tom, abych se už nikdy nemusela ohnout k pletí cibule na parném slunci. Ale pěkně popořadě...
Jak jsme dopředu avizovali, tak na včerejší den jsme měli v plánu objet různé farmy a kanceláře zemědělských společností za účelem zisku jakéhokoliv zaměstnání. Ráno jsme se opět trošku zasekli při komunikaci s rodinou, takže jsme vyráželi až po 10. hodině. Ještě než jsme našli kancelář PickNZ, tak Michalovi volala Jana, že by pro nás a zbytek české bandy měla job a že jestli máme zájem, ať okamžitě dorazíme kousek za Hastings. Šlápla jsem tedy hned na mitsumyšítkový pedál, protože jsme byli hodně zvědaví, o co se vlastně jedná.
Společnost Team Work Hawkes Bay patří Indům, kteří shánějí pro své zákazníky pracovní síly. Náplň práce je různorodá – někdo pleje šílenosti na poli, další balí mrkve v packhousu, okopává dýně a později se budou protrhávat jablka a sbírat nejrůznější ovoce. Co jsme postřehli, tak zde pracují hlavně Češi, Němci, Korejci a v brzké době má dorazit i skupina z ostrova Vanuatu. Vedle kanceláře stojí takový hůř vybavený backpacker, kde je možné se ubytovat za 90 NZD/týden, někdo ale spí i v karavanu nebo raději zvolil stan (60 NZD/týden). Vzhledem k tomu, že jsme všichni v takové situaci, že bysme si již delší dobu bez práce nemohli dovolit, tak jsme na nabídku po celé řadě ujišťujících dotazů kývli. (Přišlo nám totiž hodně divné, že všichni kolem nám dokola tvrdili, že práce ještě není, že máme počkat a najednou nám někdo nabízí tolik činností a navíc nás vezme všechny dohromady. Naše paranoia pramenila i z toho, že hodně našich předchůdců před indickými zaměstnavateli varuje. My jsme na majitele společnosti Jase dostali tip od jednoho Čecha, který u něj už nějakou dobu pracuje a prý s výplatou nikdy neměl problém. Prostě uvidíme...) Domluvili jsme se, že odpoledne sem hromadně zajedeme podepsat smlouvy.
Mezitím jsme si udělali nákupní a korzovací odpoledne v Napieru. Nejdřív jsme skákli pro obživu do Countdownu (měli super slevu na 6 různých muffinů za 2.30 NZD a jinak jsme do košíku nacpali naši klasiku – sandwich chleba, jablka, chipsy, mlíko a nakonec jsme si dopřáli i parmazán) a pak jsme vyrazili do obřího sekáče pro pracovní oblečení. Michal si asi za 6 NZD koupil dlouhé kalhoty a Jana slušné tričko za 2 NZD. Já jsem se rozhodla, že vyrazím do arbeitu ve svých černých keškovacích kalhotách a růžovém tričku s logem Speedy GT a pokud by se to ukázalo jako moc nóbl, tak si dodatečně něco seženu. Ve Warehousu si Michal sehnal na 8 NZD kloubouček jako ochranu před parným sluncem a ještě jsme se poohlídli po nějaké pevné obuvi. Na první den jsme si totiž vzali naše zánovní pohorky, ale výhledově by to chtělo něco jinačího, abychom si je zbytečně neničili. Po nákupech jsme si chvíli zašli zazevlit na pláž, užít si ještě pohled na nespoutané moře, protože jsme již dopředu očekávali, že v nejbližších dnech se podíváme maximálně na cibuli, dýně nebo hrozny...
V Hastingsu jsme se ještě stavili na poště vyzjistit konečně naše IRD number, o které jsme si žádali hned dva dny po příletu. Komunikace po telefonu v angličtině proběhla překvapivě hladce a navíc jsme tu potkali další český pár z Brna, který také marně sháněl práci. Bára jim solidárně dala telefonní čísla na kontraktory a dala jim i tip na Jase. Zpět do kanceláře jsme dorazili chvíli po 16. hodině, všichni se ubytovali (My máme s Michalem ještě do čtvrtka bydlení u Nity a pravděpodobně u ní zůstaneme i nadále, protože tu máme přece jen větší soukromí a nějakých 8 kilometrů do práce není s naším vozítkem problém.) a pak jsme jen čekali na šéfa kvůli podpisu smluv. Všechny nás hromadně nahnali k jednomu stolu, předhodili před nás haldičku lejster, vzali si pasy a víza a my vyplňovali jak diví. V podstatě se dá říct, že vůbec nevíme, co všechno jsme podškrábli, protože to jednak bylo v angličtině, ale hlavně na nás dost pospíchali. No, doufejme, že dostaneme za práci zaplaceno, nějakou dobu tu otročinu vydržíme a pak už nás tam nikdy neuvidí.
Přiznám se ale, že po cestě do Hastings jsem nevěděla, jestli se mám smát nebo brečet. Hodně se uvažovala nad tím, že jsem se celých 6 let na vysoké těšila, až se konečně dostanu do praxe, chtěla jsem dál absolvovat různé kurzy, vylepšovat svou kvalifikaci a najednou skončím jako „otrok“ na poli. Zas na druhou stranu to nebudeme dělat večně a o to víc si pak budem vážit našich prací. Michal ten pořád neztrácel svůj optimismus a očividně se i těšil, že si po letech ve vyhřátém goedhartím kanclíku vyzkouší i nějakou tu manuální dřinu.
Kluci měli ráno nástup už na 6:00, my holky až na 6:30, ale protože máme jen jedno vozítko vstávala jsem po páté s Michalem a pak na místě chvilku počkala.
Lenčin pracovní den – nejdřív nás vyslali na vytrhávání bramborových rostlinek z lánů kukuřice. Celou dobu jsme museli být ohnutí, na sluníčku, ale práce byla placená hodinově (cca těch 13 NZD), takže to ještě s ohledem na výdělek šlo. Po obědě nás nahnali na pletí cibule a to už byl celkem hardcore. Všichni ostatní cizinci odpadli a zůstalo nás jen 6 Čechů. Měli jsme před sebou skupinu 4 řádků, přičemž každý měřil cca 370 metrů a za celou práci nám připadne 130 NZD. Rozhodly jsme se pracovat ve trojici, protože jinak bysme to asi psychicky (a fyzicky taky ne) nedaly. Zvolily jsme si strategii – jedna s velkým okopávadlem všechno zryla nahrubo a ostatní dvě jely s malýma okopávadlama a odhazovaly pryč všecky nadbytečné zelené mršky. Původně jsme myslely, že to za 3,5 hodiny dáme celé (to by pak vycházelo finančně zhruba stejně jak ta práce placená od hodiny), ale už jsme to nezvládaly a nechtěly jsme jet hned první den až na krev, takže zhruba hodinka práce nás na našem lánu čeká ještě zítra a pak nás snad šoupnou nějak jinam a sem zas strčí nějaké nováčky. Přijde nám totiž, že nejdřív lidi nacpou na to nejhorší a zkouší, co kdo vydrží. No a Češi toho očividně vydrží nejvíc, protože si tu přece jen vydělají tolik, kolik by ve své domovině jen tak neměli. V 17:00 jsme to s holkama zabalily, počkaly si na šéfa, abychom mu předaly okopávadla (jakmile bysme ho ztratily, tak byme platily nějakou tučnou cifřičku). Pak jsme dojely do Hastings do marketu pro svačinu na zítra. No byly jsme pěkně špinavý, lidi čučeli, někdo se i zeptal, ale hlavně, že jsme přežily. Jo a navíc si nemusíme platit solárko a fitness, protože budem tak krásně sesmahlé a posílené díky naší nové robotě a to se sakra vyplatí:)
Michaluj pracovní den – Plni elánu jsme dojeli na políčko s dyňama, někdy kolem 7:30. No políčko... Dýňama bylo osázené celé údolí mezi 3 kopci, na kterých se pásly krávy (býci, jak jsme později poznali). První 2 – 3 hodinky jsme procházeli začátek pole a nejspíš kontrolovali, jestli je okopané – na celém 100m řádku jsem motykou zajel tak 3x. Vypadalo to na těžkou pohodičku a s klukama jsme si říkali, jakou to lehčí práci dělají asi holky. Procházet se po poli by zvládly taky. Pak jsme se ale postupně přesunuli dál, kde to moc probrané nebylo a začalo okopávání. Zde mě Zéland trošku zklamal. Čekal jsem nějaké cizokrajné plevele a ono tam mají normální lebedu, psí ocas a pýr. Jen bodláky jsou mírně odlišné. (Tady jsem na tom oproti Lence dobře, protože aspoň poznám nějakou bylinku. Ona říká už po prvním dnu všemu svině zelený a nemá ani tucha, že jde o kukuřici...) Monotónní práce pokračovala, v 10:00 náš supervizor zahlásil pauzu na 15min. To samé přišlo ve 12:30 (30 min), v 15:00 (15min) a v 17:00 (10min). Občas za náma přišel supervizor, že je něco špatné (ukazoval, když jsme nechali někde lebedu), ale jinak by milý a hodný. Kdo byl poslední, tomu pomáhal, abychom se drželi pohromadě. Placený jsme to měli od hodiny, tak žádný výkonnostní stresy (jen na konci dne mě na základně zastavil Jas, že jako dobrý, ale zítra ať zrychlíme).
Včera nás nalákali dopoledne na hodinovou mzdu (těch 13 NZD), ale dneska už jsme zas hezky makali za úkolovou (cca 1,5 km cibule za 130 NZD) a to je vážně motivující:( Dělaly jsme ve dvou, máme něco přes půlku, jsme dost fyzicky vyřízený, ale já to zvládnu...aspoň do Vánoc určitě! A bráško - fotka s motykou už existuje;) Jinak celý den mám před očima ty peníze a hlavně to, co si za ně budeme moct koupit, užít a pak si dokola opakuju motto těchto stránek:)
Fido
09.11.11, 08:12
Nebezpecne me to tu vybizi napsat jedno vzletne nemecke heslo, ale radsi ne, jeste by me nekdo podezrival z sireni buh vi jakych zlych nazoru :)
Tak ja si dneska odkopal svých 10h. Docela pohodička, myslel jsem, že na tom budu hůř. S mptroskou na uších z toho ani neblázním a když zaduje nějaký metal, tak jedu jak fretka :-)
Fido
09.11.11, 11:11
ted jsem tak proklikaval nejaky veci a koukam, ze na jiznim ostrove se zrovna toci Hobit ;-)
SpeedyGT
09.11.11, 14:16
Hermo, 1,5km cibule dáš jak nic ne? :) A za těch 130 NZD je to pohádková práce :D
Se mi líbilo to „…vylepšovat svou kvalifikaci a najednou skončím jako „otrok“ na poli…“.
To jsou Češi levná pracovní síla? Šla by tam sehnat odbornější práce?
Jasně, že by šla sehnat kvalifikovaná práce. Nejde ale ani tak o angličtinu (tu bych řekl, že máme v pohodě), ale spíš o to, že tady nechceme zůstat. Nikde než v zemědělství, v kavárnách, obchoďácích ti asi nedají práci na 2 měsíce. A 13 NZD (po zdanění, zákonem daná minimální mzda) na hoďku pořád ještě na naše potřeby stačí.
Jinak s nama na poli dělají kromě WHS pracantů i Maoři, místní Indové, asiati. To je místní levná nekvalifikovaná pracovní síla. Jinak je tu spousta lidí, kterým vyhovuje systém 3 dny makám, zbytek týdne zevlím.
Krátce z NZ
03.08.: Je nám ctí Vám všem oznámit, že od soboty jsme Vondrovi:). Poprvé jsme se viděli před 4 lety při sjíždění řeky Ohře, kdy jsme každý měli svého partnera, "jiskra" přeskočila minulý rok v dubnu na svatbě kamarádky a po půl roce vztahu jsme se jeli vzájemně otestovat na Nový Zéland. Celý pobyt jsme si moc užili a dokonce jsme si přivezli i jeden suvenýr, který by se měl vyklubat už koncem listopadu;). Nejpozději zítra přidáme fotky na rajče!
