Mise NZ

Geocaching

Čas, počasí

RSS / Exporty

	RSS články
	RSS komentáře

     
     

Komentáře

rado  
Fido  
Speediholka  
rado  
Speediholka  

Dolujeme dolary z novozélandské půdy

	13. listopad 2011
	Hastings, Nový Zéland - zobrazit na mapě
	Galerie na rajčeti

Máme za sebou první pracovní týden a ...žijeme. Ač jsem se práce na poli celkem obávala, protože motyka nikdy nebyla moje velká kamarádka, tak si troufnu říct, že už jsem si zvykla. Člověk je prostě tvor učenlivý a kvůli obživě je schopen zkousnout i kdejakou tu bolístku. A že jich teda za těch 5 dní nebylo zrovna málo (viz dále). Na políčku jsme strávili od úterý každý den kromě čtvrtka, kdy naší výdělečné činnosti nepřálo počasí. První dva dny si Michal užíval s dýňovýma rostlinkama a já s jarní cibulkou. Práce u dýní má tu výhodu, že je placená od hodiny, takže Michal si přišel na krásných 130 NZD/10 hodin, zatímco já jsem celý den dřela třeba jen za 40 NZD. U plení cibule jsme totiž placení za množství vykonané práce a hodně záleží na tom, jak moc je který řádek zaplevelený a hlavně jak si hrábnete. Ze začátku jsme s Janou měly celkem smůlu, ale v sobotu jsme si třeba pěkně mákli i s Michalem a vydolovali z půdy nádherných 80 NZD/4 hodiny/osoba. Na dýních se totiž ke konci týdne už nepracovalo a tak si Michal také vyzkoušel, že plení cibule není vůbec žádná dávačka, kor když člověk musí skoro celou dobu dřepět nebo klečet. Já jsem třeba ověřila, že asi opravdu mám nějaké svaly na nohou a na zadní části těla, protože jsem ke konci týdne cítila takovou bolest, že jsem chodila jak opilá kachna a jakékoliv ohnutí nebo dřepnutí mi činilo celkem slušné problémy. Ráno jsem se pak budila s opuchlými prsty na rukou (ještě že jsem si prozřetelně sundala prstýnky) a stávkujícími koleny. Pomalu si ale zvykám a po dnešních 5 hodinách práce mě trápí už jen srýpnutý puchýř na palci pravé ruky, který jsem si vytvořila díky nešikovnému držení obřího okopávadla. Asi jsem vážně kopýtko, jak mi s oblibou říká Michal ve chvílích, kdy se ukazuje, že mám snad obě ruce levé... (Dneska jsem ale třeba vytrhávala plevel kvůli bolístce jenom levou rukou a jak mi to pěkně šlo. Až zas někdo bude chtít, abych napsala seminárku o využívání nedominantní končetiny, tak si nebudu muset vymýšlet.)

V sobotu jsme pracovali jen dopoledne, sluníčko svítílo, proto jsme se domluvili s Janou, že bysme se mohli zajet mrknout k řece, kterou nám na koupání doporučili Darina s Jindrou (to jsou ti Brňáci které jsme potkali na poště v Hastings zhruba před týdnem a kteří zoufale sháněli práci. Teď už několik dní společně hákujeme na cibulových lánech:). Počasí se ale postupně zhoršovalo, takže jsme na místo dorazili za mírného mrholení. Kousek řeky jsme si aspoň přebrodili, udělali si pár akčních fotek a zkusili jsme si v okolí najít nějaký alternativní cíl. Na mapce nás zaujala historická rezervace Otatara Pa na kraji Napieru. - jde o místo velkého původního sídla Maorů (více informací zde:
http://www.doc.govt.nz/upload/documents/conservation/historic/by-region/echb/otatara-fact-sheet.pdf), tak jsme ji vyrazili testnout a stálo to za to.

Nejenže jsme si odlovili jednu kešku a vyslali další cestovatele do světa, ale hlavně jsme se konečně mohli projít po nádherně zelených kopečkách. Doposud jsme se jimi mohli kochat pouze ze silnic, protože všude jsou soukromé pozemky se zákazy vstupu. Prošli jsme po značené trase přes několik ohrad pro ovečky a kravičky a užívali jsme si výhledy na Napier a jeho blízké okolí.

Večer jsme se již klasicky poskypovali s rodinama, vyzjistili, co je u nich nového a podělili se o naše zážitky z arbeitu. Oba jsme byli celkem utahaní a těšili jsme se na relax u filmu, nějakou tu dvojku vína a mističku chicken chipsů. Jenže... Cvakala jsem první věty tohoto článku do počítače a slyšela jsem nějaký rozverný halas z obýváku. Za chvilku přišla Nita, udělaly jsem opět pár jejích fotek pro kamarádku (Nita nepoužívá počítač a tak mě občas poprosí, abych něco poslala e-mailem jejím známým), zapovídaly se a já se s ní přesunula vedle za klukama (nevím, jestli jsme to psali, ale Nita pronajímá ještě jeden pokoj Vikasovi - 23-letému indickému studentovi účetnictví). Michal si chtěl rozdělat svoji třetinku piva Tui, ale nebylo vychlazené a tak mu Vikas nabídl krásně orosenou plechovku „Ledňáčka“ (Kingfisher). Já jsem dostala taky a úplně jsem se zhrozila, když jsem na etiketě zjistila, že obsah alkoholu je 7.2%. Všichni jsme príma bavili do té chvíle, než jsem na sebe práskla, že nejsem jen učitelka, ale také psycholožka. Nita i Vikas chtěli vědět, co si o nich myslím, jak na mě působí, jestli jsou normální, jestli Nitiny vnoučata jsou ok...no prostě klasika. I přes chabou znalost angličtiny se mi snad podařilo jim vysvětlit, že když jsem s přáteli, tak jako psycholog rozhodně nepracuju a nezkoumám každé jejich slovo, gesto apod. Čekali, že je hned onálepkuju diagnózama a byli viditelně zklamaní:) Každopádně po třech Ledňáčkách se naše kroky staly pěkně vrávoravé...no jednoduše jsme se kvalitně přiopili jako za starých dřeváckých časů v Nymburce. Aspoň bylo zajímavé pozorovat přímou úměru mezi množstvím alkoholu v krvi a schopností plynule se vyjadřovat v angličtině. Před námi měla být volná neděle, takže jsme si mohli menší flám dovolit.

Jenže po 7. hodině ráno volala Jana, že jestli chceme, tak můžeme opět jet dolovat dolárky z cibulových lánů. Michal sice váhal, protože se dostavil ranní bolehlav, ale nakonec jsme se hecli a kolem 9. hodiny už jsme stáli nastoupení s okopávadlama u čtveřice řádků číslo 20. Dnešní lán cibule byl velmi hustě protkaný všemožným plevelem a tak to byla nekonečná piplačka. Náš boss Jas hned na začátku říkal, že nám nástroje moc nepomůžou, že máme hnusáky vybírat hlavně rukama, ale že vlivem náročnosti dostaneme taky lepší peníze (celkem 105 NZD za 190 metrů dlouhý čtyřřádek. To zní skoro pohádkově, ale my jsme to zvládli za úmorných 5 hodin, takže jsme makali za cca 10 NZD/hodina/osoba.).

Jinak pokud shrneme naše týdenní arbeitění, tak jsme spokojení. Máme už spoustu zkušeností z nejrůznějších brigád, takže se těžké práce jen tak nezalekneme jako nekteří naši kolegové, kteří patrně čekají, že jim peníze samy naskáčou na účet. Naše těla už si také pomalu začínají zvykat na každodenní polní posilovnu a navíc se nám už celkem daří pracovat efektivně – tzn. vyvažovat rychlost a kvalitu odvedené práce. Šef je s námi několikrát denně v kontaktu, zajímá se, jak nám jde práce od ruky a zatím byl s naším výkonem vždy spokojen. Snad i my budeme spokojeni s výplatou, která by nám měla být zasílána na účet každé úterý.

Komentáře:

Olda Šálek

web

13.11.11, 12:10

Super, článek píše se o zajímavých věcech - penězích.. to je to, čím se odlišuje dovolená a turismus VS pobyt a žití..

Jen by to chtělo trochu formátovat a odřádkovat odstavce, aby se to lépe četlo.

Speediholka

web

14.11.11, 01:56 (12:56 DST)

Oldo, díky za komentáře, které sem vkládáš. Musím nějak popostrčit i ostatní, aby psali, co se jim líbí a na čem je ještě potřeba zapracovat:) Ono to textové pole je poměrně hodně úzké, tak se aspoň pokusíme příspěvky víc členit.

	Jsi člověk?
	Jsi spam?

Krátce z NZ

Náhodné Fotky