Před odjezdem se mě doma ptali – A prosím tě, kde si tam na tom Zélandu budete prát? Kdo vám bude stříhat vlasy? Odpověď na první otázku už máme dávno. Zcela překvapivě si tu pereme v pračce (i když u Wendy je v pračce prý jen studená voda, ještě jsme ji nezkoušeli) a když je potřeba ohnu hřbet k umyvadlu nebo ke sprše a provedu očistu našeho oblečení klasicky v ruce.
Po čtvrtku už máme odpověď i na druhou otázku v pořadí. Copak já jsem byla u holičky na udržovacím střihu zhruba 14 dnů před odletem, takže to ještě nějaký ten měsíc vydrží, ale Michalovy kudrlinky stihly za dobu našeho pobytu pěkně zdivočet a jejich zkrocení už bylo nezbytné. Již několik dní dopředu jsem mu říkala, že vezmu nůžky a zahraju si na paní holičku, aby nemusel platit 20 NZD někde ve městě. Nějak nám to pořád časově nevycházelo, dokonce už jsem si myslela, že se z toho Michal bude chtít schválně vykroutit, ale ve čtvrtek nastal den mé manuální (ne)šikovnosti.
Dopředu jsme se domluvili, že pokud se mi střih nepovede a Michal nebude moct vyjít na ulici, tak pak si to nechá vzít strojkem na 3 milimetry. To byla ta nejlepší motivace:). Posadila jsem si ho s mokrou hlavou na Wendinu zahradu, vzala miniaturní hřeben, který jsme dostali od Emirátů, nůžky a skřipce a šlo se na věc. Už mám zkušenost se stříháním babičky (ta po mém zásahu měla vlasy na každé půlce hlavy jinak dlouhé) a mamči (tam jsem byla spokojená s výsledkem já i ona). Musím teda říct, že Michal byl pěkně neposedný zákazník, protože zatímco já krotila jeho kudrliny, tak on spravoval kempovací stolek, co máme na terásce (Mimochodem stolek je českého původu od společnosti Jihokov České Budějovice. Jak se sem dostal?). Neustále se dotazoval, jestli už to bude a hecoval mě tím, že sousedce-holičce z Pavlovic to netrvá ani 10 minut. Holt techniku práce s hřebenem a nůžkama mám odkoukanou od své kadeřnice, ale převedení do praxe není nejsnazší.
Zhruba po půl hodině jsem Michalovi dovolila, že se může podívat do zrcadla. Překvapivě ho pohled na sebe nevyděsil, tak jsem mohla pokračovat. Několikrát jsme ještě museli omočit kudrliny, protože jak vlasy na sluníčku bleskově usychaly, tak s nimi bylo nemožné cokoliv dělat. Nejhorší ale bylo zarovnání vlasů kolem uší, protože tam je každý nezdar hned vidět. Na konci jsem mu ještě vyhladila krk holítkem, aby byl výsledek dokonalý. Musím říct, že jsem byla s odvedenou prací spokojená a i Michal se tvářil tak, že by i příště využil mých služeb:) Během mé kadeřnické show se na zahrádce mihla i Wendy a když pak přišel do kuchyně, tak říkala, že má moc dobrý „haircut“.
A co dalšího se dělo během posledních několika dní? Ve čtvrtek nám kolem poledne volala Jana, že jestli chceme, mohli bysme pracovat s nimi na jablečném sadu. Hned nás spojila s Kevinem (supervizor) a my se s ním bleskově domluvili, že v pátek u něj nastupujeme na apple thinning. Kluci nám u něj udělali tu nejlepší reklamu (prý že jsme good workeři, máme zkušenosri a že si dáváme i 109 stromů za směnu), takže jsme věděli, že se budeme muset extra snažit, abychom jejich slova potvrdili. Obratem jsme ještě brnkli Jasovi, že na další blok jablek už u něj nenastoupíme, že máme jinou práci. Vzal to v pohodě, neměl s tím žádný problém a dohodli jsme se, že se pak zase ozveme, až budeme shánět další výdělečnou činnost. Jinak s Jasem máme jen dobré zkušenosti, vždy jsme dostali zaplaceno přesně tolik, kolik slíbil. Důvodem pro odchod k jiném zaměstnavateli byla skutečnost, že jsme chtěli stabilnější práci. U Jase jsme často teprve ráno vytelefonovávali, jestli pro nás má práci nebo nemá a bylo to pořád takové nejisté, prostě práce přes kontraktora.
Odpoledne jsem konečně upatlala již zmiňovanou jahodovou buchtu s drobenkou. Michal se rozplýval, že je jak od maminky. Taky aby nebyla, když jsem za základ vzala recept podobný tomu, který používají v Pavlovicích (bílý jogurt, mouka, cukr, vejce a prášek do pečiva). Zbytek dne jsme pak prozevlili u filmů a seriálu – Bobule 2, Pomsta šprtů a díly Slovácko sa nesúdí.
V pátek už jsme po 7. hodině ranní stáli nastoupení v jablečném sadu (máme to teď do práce asi 5 minut jízdy autem) a čekali na pokyny našeho nového šéfa. Dostali jsme lajničku 95 stromů, každý za 2.90 NZD. První půlku lajny jsme měli jen jeden žebřík, takže jsme nemohli aplikovat náš osvědčený systém – poponeseme batoh s jídlem a pitím k 10. stromu, pak po cestě zpět na začátek protrháváme ze země spodní větve, následně vezmeme žebřík a jedeme vršky směrem k batohu. Tenhle náš systém má tu výhodu, že se střídá pohyb po zemi s prací na žebříku, přesně víme, kolik stromů za den uděláme a ještě máme pořád při ruce něco na osvěžení. No, prostě hezky jsme si to vymysleli! Stromky na první lajně ale byly hustě obsypané jablky a my si začali říkat, že v minulé práci bysme z nich určitě natrhali víc doláčků. Ptali jsme se tedy ještě jednou Kevina a on nakonec slíbil až 3.80 NZD, protože si nešlo nevšimnout rozdílu mezi množstvím otrhaných jablek u nás a u kolegů vedle. Práce se tu maličko liší od té, co jsme dělali v organickém sadu u JB. Jednak na všech jablkách jsou bílé skvrny od zaschlého fungicidního postřiku, pak tu není tolik plodů naklovnutých od ptáčků a různě zjizvených a stromy jsou také mnohem lépe dostupné pro žebřík.
Do práce jsme se nahrnuli plni elánu i v sobotu. Někteří už skončili po 13. hodině, protože si chtěli užít víkend, my jsme makali až do 17:00, protože jsme se váleli v minulých dnech a potřebujeme korunky. Dali jsme si za cíl rozmnožit naše konta alespoň o 100 NZD/každý a to se nám také podařilo. Asi bysme zvládli i víc, ale dostali jsme celou lajnu stromů, kde každý je jen za 1 – 1.50 NZD a to zrovna není zlatý důl. Máme si totiž všímat pouze trojic jablek a chomáčů s ještě větším počtem, takže každý strom projedeme rychlostí blesku (teda měli bysme). Tenhle styl práce je snad ještě náročnější na pozornost a hlavně člověk pořád jen leze na žebřík a sbíhá dolů.
Po práci jsme měli domluvenou schůzku u Nity, že nám vrátí peníze za ubytování (cca 120 NZD). Čekala jsem, že během dne ještě pošle textovku nebo zavolá, že zas peníze nemá, ale neozvala se a to bylo dobré znamení. Opět nás láskyplně uvítala, vyprávěla nám několikrát dokola jak zaseknutá deska, jak to bylo s Vikasem v onu sobotu, jak on je příčina všech jejích problémů, že ji jen využívá a kdesi cosi. Já jsem říkala, že návštěvě u ní obětuji 20 minut (měli jsme navečer nabitý program – nákup na grilování, večeře s Wendy) a příjemně mě překvapilo, že i Michal ji v komunikaci vždycky hezky stopnul a nenechal ji zajít ještě do nějakých šílenějších detailů. Nakonec jsme od ní s omluvou dostali jen 25 NZD, že pro další část se máme stavit příští týden. Neopomněla dodat, jak nás oba miluje a že má pro nás i vánoční dárky.
V PakńSavu jsme nakoupili nějaké klobásky a burgery na grilování, bílý jogurt na další porci jahodové buchty, popracovní pivní doping, vajíčka a jablka na svačiny. Po příjezdu pak na nás všechny čekala u Wendy slibovaná večeře (každý jsme za ní dopředu zaplatili 3 NZD) – lasagne a pudink. Lasagne chutnaly úplně jinak, než jsme zvyklí (bylo tam na náš vkus hodně takové hnědé omáčky) a podával se k ním ještě bůček (to se Čechům rozzářila očka). Pudink byl v NZ podání v podstatě hutný perník s teplou čokoládovou polevou, se šodó a jako doplněk se podávaly kousky kompotovaných broskví. Bylo to moc dobré, i když to vůbec nechutnalo jako klasický český vanilkovo-čokoládový pudink s piškotama. Po 20. hodině jsem už padla únavou do postele a Michal se šel pokusit rozmnožit doláče v pokeru. Jaké bylo mé překvapení, když po 22. hodině otevřel dveře pokoje a v kapse mu chrastil chumel mincí – vyhrál asi 6 NZD!
Na dnešek (neděle) jsme si všichni společně domluvili grilování na Ocean beach, ale zatažená obloha s našimi plány zatím moc nekoresponduje. Uvidíme, každopádně o výsledku vás budeme informovat, stejně jako o všem ostatním, co tu zažijeme!
Já jsem asi nikdy neměla delší vlasy než teď, takže chci zkusit, jak to bude vypadat rok bez stříhání. Ofinu si upravuju sama a Michalovi dovolím zarovnat mi konečky:)
Čekali jsme na pána s bílýma vousama do rána a nic:( Leda že by si Michal namazal strniště silnou vrstvou opalovacího krému a vzal si pláštěnku:)
Chybí tu fotka před stříháním vs po stříhání :-)
to ste mohli přidat, abychom mohli lehce porovnat výsledek tvého snažení.
Každopádně, jak jsi psala, strojek to jistí
Oldo, to mě taky napadlo, ale bohužel jsem nestihla vyfotit Michala před stříháním. Obrázky v článku jsou ale "po" a myslím, že na ulici vyjít může:) Jinak holič se tu dá sehnat kolem 15 NZD, naši čeští kamarádi se nechali ošmikat u známé naší paní domácí za 10 NZD.
Krátce z NZ
03.08.: Je nám ctí Vám všem oznámit, že od soboty jsme Vondrovi:). Poprvé jsme se viděli před 4 lety při sjíždění řeky Ohře, kdy jsme každý měli svého partnera, "jiskra" přeskočila minulý rok v dubnu na svatbě kamarádky a po půl roce vztahu jsme se jeli vzájemně otestovat na Nový Zéland. Celý pobyt jsme si moc užili a dokonce jsme si přivezli i jeden suvenýr, který by se měl vyklubat už koncem listopadu;). Nejpozději zítra přidáme fotky na rajče!
