Rádi bychom se omluvili našim čtenářům za klesající frekvenci uveřejňování nových článků, ale práce v jablečném ráji je poměrně časově a fyzicky náročná. Abyste nám věřili, připravili jsme si pro vás menší týdenní souhrn.
Pracovali jsme od pondělí do soboty po celkovou dobu 60 hodin (a to jsme to ve středu zabalili už ve 13 hodin kvůli dešti). Pod našima rukama prošlo asi 950 stromů (každý zvládnul polovinu). Jen z malých stromků oškubeme minimálně 100 jablíček z každé strany, takže si můžete zkusit spočítat výslednou sumu. Z lezení na žebříku máme modřiny na nohách, Michala trápí bolesti zad, mně opuchají prsty na rukách.
Už se nám snad za zhruba 14 dní thinningu podařilo sladit rychlost a kvalitu odvedené práce, takže se s jablíčkama vůbec nemažeme (ze začátku nám jich bylo i líto, že je musíme uškubnout) a prsty nám kmitají neuvěřitelnou rychlostí. Občas se ale ale nestačíme divit, jaké pracanty vidíme na vedlejších lajnách. Kromě naší české bandy můžete v sadu potkat Indy, Maory a „Fušálany“. Ve středu a ve čtvrtek vedle nás pracoval hodně snědý pár a to byla podívaná. Muž kmital pod stromy, hopkal po žebříku (kvalita odvedené práce byla ale z našeho laického pohledu mizerná) a jeho žena byla velmi neprakticky oděná do dlouhé džínové sukně a sešmajdaných sněhulí. Když vysvitlo sluníčko, přezula se do pěnových žabek a vydala se na procházku se žebříkem. Normálně ho tahala na sebou a to i přesto, že hlínikový žebřík je nádherně lehoučký a manipulace s ním se dá naskillovat během 5 minut. Navíc si stoupala maximálně na druhý schůdek, takže dosáhla asi do takové výšky jako já ze země.
Díky dosavadnímu pobytu na Novém Zélandu jsem zjistila, že mi fyzická práce nečiní takové problémy, jako jsem očekávala (a i celá moje rodina) před odletem. Večer se vždycky s Michalem podle aktuální kondice domluvíme, kolik hodin budeme arbeitovat. Já si pořád říkám, že musíme být rádi za práci a snažím se tam vydržet co nejdéle. Ráno si třeba stanovíme konec na 17. hodinu, ale téměř vždy tam zůstaneme ještě déle, protože chceme využít příležitosti si co nejvíce vydělat. Kupříkladu včera od rána mžilo, stromy byly mokré, my se mezi nimi prodírali v bundách s kapucou a tak jsme se rozhodli to „zapíchnout“ už kolem poledního, navíc se po 5 dnech značně projevovala únava a nechtěli jsme riskovat nachlazení. Michal se už od svačiny těšil na oběd v podobě smažené ryby, pořád o ní básnil jak malé dítě o novém modelu Lega, přemýšlel, jakou zvolí přílohu...Já jsem ale v souvislosti s ustupujícími oblačností navrhla v práci setrvat do 14. hodiny. Michal prskal (schytala jsem i několik ran jablkem:), že je přeci sobota, že si musíme taky odpočinout, poklidit pokojík, vyprat prádlo. Protrhávání mi ale šlo hezky od ruky, sluneční paprsky se postupně prokousaly skrze mraky a já byla motivovaná dolary jak pes při běhu za syrovým masem. A jak to dopadlo? Zatímco já jela jak fretka až do 16:30, Michal se na sadu stihnul prospat, opálit si bříško a dokončil jenom půl-lajnu.
K večeři si Michal slavnostně osmažil rybišku na pánvi a jako přílohu nakonec vybral brambory s máslem. Ale hned jak otevřel vakuované balení filet, přišla Wendy a povídá „your fish smells“ a zapnula digestoř na plné obrátky. Pravda, rybiška nebyla nejčerstvější (byla sice v akci, ale trvanlivost byla až do neděle) a tak se rozhodl změnit styl její úpravy - původně ji totiž chtěl upéct v troubě s chřestem a máslem. Poučení pro příště – Fish and chips z asijskéno Takeaways za 10 NZD pro dva!
Sice jsme byli po 6 dnech v práci hodně unavení, ale na večer jsme všichni společně naplánovali poker a ostudu na místní diskotéce. Já poker nehraju (alespoň jsem si stihla odpočinout při poslechu pohodové hudby) a ani Michal tentokrát nepřispěl vyhranými dolary do našeho společného rozpočtu. Původně se mělo jet „pařit“ do vedlejšího městečka Havelock North, kde je prý vyhlášená diskotéka, ale nakonec jsme vzali za vděk ověřené Cru. Všichni požívali alkohol již od odpoledne, já se ale rozhodla zůstat na suchu, protože jsem jediný den volna nechtěla trávit ve společnosti „chlupaté potvory ze ZOO“. Alespoň jsem se mohla zachovat prosociálně a nadvakrát jsem celé osazenstvo odvezla do města. I přes alkoholový deficit jsem se tentokrát dobře bavila, i když s přibývajícím časem se značně stupňovala frekvence zívání. S Michalem jsme se na pár písniček zavlnili na parketu a kolem půl 3. ráno jsem s první skupinou mířila k domovu. Vzali jsme to ještě přes McDonald a protože jsme konečně měli i vozítko, tak nás milostivě obsloužili. To stejné se pak opakovalo i s druhou várkou, která se také rozhodla jet do Wendina domečku s mezizastávkou v rychlém občerstvení.
Ráno jsme rozlepili oči a s hrůzou zjistili, že už je kolem 10. hodiny a to jsme měli v plánu skypové seance s rodinami a návštěvu farmářských trhů, které se konají pouze do 12:30. Posnídali jsme bábovku s rozinkami a kousky čokolády v kombinaci s jogurtem a kafíčkem a nadhodili jsme náš plán i před ostatními. Společně s Janou, Terkou a Martinem jsme na poslední chvíli zamířili na trhy pořídit si nějaké čerstvé ovoce a sýry. Farmářský trh tvoří desítky malých stánků, které jsou uspořádány zhruba do kruhu a je zde možné sehnat právě hlavně ovoce, zeleninu, sýry, med, marmelády, dressingy, pečivo a výrobky z rybišek. Možná víc jak trh to vypadá jako velký piknik. Uprostřed kruhu jsou židle, kde sedí celé rodinky a pojídají/popíjejí, co zrovna nakoupili. Ceny na trhu nebyly kdovíjak výhodné, ale vše čerstvé, voňavé a spousta ochutnávek. Holky objevily luxusní stánek s pečivem, kde měli chleba velmi podobný tomu českému za 5 NZD.
Michal našel stánek s ochutnávkou piva zdarma (pivo vodovité bez zvláštní chuti, tak jsme nic nekoupili) a dopřáli jsme si sýr z organické farmy Hohepa (ta, kde pracují postižení) a 3 špízy z lososa za 8 NZD.
Pak jsme ještě zavítali do outdoorového obchodu Kathmandu pro vosk na boty a já byla celkem překvapená předvánočními slevami (zamilovala jsem se do krásně lehoučkých ¾ kalhot za 59 NZD). Skákli jsme ještě do Kmartu a Mitre 10 pro dřevěné uhlí a pokoušeli jsme se tam sehnat alobal a pečící papír. Vrcholem dne pak byla návštěva jahodové farmy, o které jsme tu již psali. Sami jsme si nasbírali asi 2 kila obřích červených jahůdek (celkem za 8 NZD), koupili jsme jablka (Pacific Rose (známe z protrhávání) za skvělou cenu 2.50 NZD/kg, 3 avokáda, 2 česneky) a pochutnali jsme si opět na drcené jahodové zmrzlině (tentokrát stála jen 4 NZD, minule se tedy spletli v náš neprospěch).
Odpoledne jsme rozpálili gril a každý si tam fláknul nějaký ten burger, klobásky, špízky nebo zeleninu. Michal si připravil lososové špízy z trhů a k nim vařený chřest s máslem – mňamka největší. Konečně jsme poklidili pokojík, kde to vypadalo jak po výbuchu atomovky. Zatímco já cvakala tyto řádky, Michal vypral prádlo (jak já mám úžasného muže) a navoskoval nám botky. Večer jsme pak ještě měli poradu s Wendy, abychom se domluvili, jak to bude probíhat na štědrý den a den následující. Dvacátéhočtvrtého bude český večer a jsme zváni na půlnoční. Den na to bude v režii Wendy. Každý jsme zaplatili 15 NZD a ona nám připraví na Champagne breakfast (Kdo to kdy slyšel pít ráno alkohol? To nepraktikují snad ani „dřevákovští“ alkáči:) a oběd.
Opět si neumíme představit, že nás čeká 6 dní skotačení na žebříku mezi jabloněmi. Musíme ale pořádně máknout, protože to vypadá na poslední týden práce před Vánocemi. Držte nám palce, ať stromky oškubeme o co nejvíc.
Nas nejak zanedbavate posledni dobou ;-) Aspon ze nejaka ta kratka zprava se obcas objevi :) Btw. nezda se vam o tech jablkach? Ja za den otrhat 1000 stromu, tak mi asi hrabne :)
Hm, koukám že web už nějakou dobu šlape na rychlejším železe což je super…
Krátce z NZ
03.08.: Je nám ctí Vám všem oznámit, že od soboty jsme Vondrovi:). Poprvé jsme se viděli před 4 lety při sjíždění řeky Ohře, kdy jsme každý měli svého partnera, "jiskra" přeskočila minulý rok v dubnu na svatbě kamarádky a po půl roce vztahu jsme se jeli vzájemně otestovat na Nový Zéland. Celý pobyt jsme si moc užili a dokonce jsme si přivezli i jeden suvenýr, který by se měl vyklubat už koncem listopadu;). Nejpozději zítra přidáme fotky na rajče!
