Už na začátku prosince jsme si s Michalem naplánovali povánoční výlet za sopkami a sirnými smrádky v okolí měst Taupo a Rotorua. Vidina dovolené byla tou nejlepší motivací při práci v jablečných sadech hned vedle zajištění našich základních NZ potřeb (bydlení, jídlo, krmení pro Mitsumyšítko). Týden před Vánoci jsme totiž navštívili poslední zajímavá místa v Hastings (Ocean beach a Ocean Spa v Napier) a představa, že bychom tam setrvali ještě dalších nejméně 7 dní nás celkem děsila. Ještě byl ve hře přesun na jižní ostrov, ale to jsme zavrhli s ohledem na finance (jen trajekt vyjde v nejlevnější noční variantě na 230 NZD) a navíc jsme chtěli nejdřív poznat co nejvíce zajímavostí na severu.
V pondělí 26. prosince jsme se rozloučili s Honzikem, Mílou, Karen a Evou, kteří zamířili na týden do hlavního města Wellington a pak dále poznávat krásy jižního ostrova. Po téměř dvouměsíčním soužití se tak začala naše česká skupina rozpadat. Již dopředu jsme se všichni domluvili, že společně strávíme stylové Vánoce (článek připravujeme) a pak si každý půjdeme svou cestou podle našich pracovních a cestovatelských preferencí a hlavně dle času, který chceme na NZ strávit (někteří totiž plánují návrat do ČR už na březen nebo duben). V úterý do Wellingtonu zamířila i Barča, která potřebovala ještě den navíc, aby se zotavila z následků nedělního slunění na Ocean beach.
Michal podle průvodce od Lonely Planet a internetových stránek manželů Lejskových naplánoval zhruba pětidenní výlet. Itinerář cesty jsme předložili i ostatním a nakonec v úterý ráno vyrážely směr Taupo tři posádky (10 osob). Původně s námi měl jet i Ivan, což je náš asi čtyřicetiletý spolubydlící (asi jsme o něm ještě nepsali – je to z jedné poloviny „kiwák“ a z druhé „Samoan“ pracující po nocích v baru), ale kvůli problémům s autem a nedostatku dovolené si to rozmyslel. Příjemně nás překvapila Wendy, která souhlasila s tím, že si po dobu výletování necháme věci v pokoji a nemusíme platit nájem.
V pondělí odpoledne také Michal konečně dopřál Mitsumyšítku komplexní kosmetickou péči, když vysál každý jeho záhyb (za 2 měsíce se v něm nashromáždila pěkná vrstvička bahýnka, sena, pod sedačkami se válely gumové rukavice a další části naší pracovní výbavy). Přemýšleli jsme také, jak si v něm zajistit co nejlepší spaní. Noci na severu jsme trávili na sklopených zadních řadách sedadel, což nebylo pro naše záda nejideálnější, takže jsme dumali nad lepší variantou. Původně jsme mysleli, že bychom vyndali všechna zadní sedadla, od Wendy si půjčili nějaké matrace a měli tak pořádný spací wagon. Prostřední sedačky jsou ale přidělané hodně napevno a dostupné nářadí souboj s obří matkou prohrálo. Po testech komfortu jsme tedy nakonec oddělali pouze zadní sedadla, čímž nám vzniknul velký zavazadlový prostor a my spíme na sklopených předních dvou řadách sedadel (ještě že klakson funguje jen za jízdy).
Oblečení jsme ani nebalili do krosen, ale využili jsme našich plastových úložných beden. Kromě další outdoorové výbavy (spacáky, karimatky, deky, ešusy) jsme si po zkušenostech ze severu vzali i slušně zásobenou jídelní krabici (guláš s rýží v lock and lock All blacks krabičce na oběd, toastový chleba, meruňkový džem, müsli, kafe, čaj, cukr a sůl, špagety, tomatová omáčka s parmazánem ve sklenici, instatní nudle, chipsy a piva pro Myšáka). Od Wendy jsme si ještě půjčili velký polštář, sadu příborů a nože. Kluci původně ještě uvažovali o grilu, ale ten už se do žádného vozítka nevešel.
Den první = Wai-O-Tapu
Michal stanovil jako vůdce výpravy odjezd na 9:00, abychom měli dostatek času projít si geotermální park Wai-O-Tapu, který byl naším jediným cílem. Samozřejmě se nám nepodařilo vyrazit přesně na čas, protože jsme se všichni zasekli ještě u nafukování pneumatik a tankování, ale kolem poledního jsme už parkovali u geothermal wonderlandu, který leží mezi městy Taupo a Rotorua. Ostatní byli tou dobou ještě několik desítek kilometrů za námi, protože měli přeci jen větší náklad (v Martinově vozítku se mačkalo celkem 5 lidí a Terka s Kubou mají zařízený campervan). Do parku jsme tedy šli společně s Janou napřed. Vstupné je sice celkem drahé (32.50 NZD/osoba), ale řídili jsme se dobrými referencemi, fotografiemi a hlavně informací, že je lepší navštívit tenle velký park než hromady menších, které jsou ve výsledku pro peněženku mnohem méně přátelské.
Hned na začátku nás uvítal sirný smrádek charakteristický pro celou oblast kolem měst Taupo a Rotorua. Pokud nevíte, jak „voní“ síra, tak si představte zápach zkažených vajec a jste doma:).
Celým parkem vedou asfaltové cesty nebo dřevěné chodníčky, můstky a schody a všechny tři nenáročné okruhy je možné projít za 75 minut. V areálu jsou k vidění zejména různě velké kouřící krátery, na jejichž dně bublá husté vařící se bahýnko nebo voda (přírodovědecký popis od humanisty a strojaře čekat nemůžete, takže jestli chcete vědět víc, koukněte na internet – např. http://www.cestananovyzeland.cz/novy-zeland-cestovni-pruvodce/cestovani-na-Novem-Zelandu-geotermalni-udoli-Waiotapu.php ).
Nikdy jsme nic podobného neviděli, takže jsme málem zavařili všechny fotoaparáty. Jen škoda, že bylo zataženo a nevynikly tak všechny barevné odstíny v jezírkách a na stěnách kráterů a také nám chyběl kontrast s modrou oblohou (ale to už bychom asi chtěli vážně moc). S ostatními členy výpravy jsme se potkali u největšího kráteru (tzv. Champagne lake), na jehož okrajích bylo možné vidět zářivě oranžovou a zelenou barvu a který byl díky vřící vodě zahalen do oblaků sirného dýmu. Na závěr prohlídky jsem se ještě pokochali velkým jezírkem se svítivě zeleno-žlutou barvou (takový ten odstín, který byl moderní na oblečení v mých školkových letech:).
U vstupu do parku byl velký obchod se suvenýry, takže bylo téměř naší povinností se prohrabat všemi poličkami s plyšovými ptáky kiwiáky, ovečkami a projít si štosy triček s NZ nápisy. Ještě že Vánoce jsou už za námi, jinak bychom tam utratili majlant. U parkoviště jsme si po dlouhé době odlovili i kešku. Výpravy se totiž účastní i kačerka Terka (v geosvětě Mystery16), takže máme další důvod hledat plastové mrchy, protože zaučujeme generaci našich nástupcu (asi ale nejsme zrovna tím nejlepším příkladem, když jsme líní jít pro kešku více jak 200 metrů:). Nedaleko parku ještě kluci s Ájou využili možnosti vykoupat se v teplém potůčku.
Cestou do kempu jsme se chtěli ještě pokochat gejzírem, ale na silnici nás zastavili správci s tím, že ho zrovna před chvílí zavřeli. Pro přespání Michal vybral kemp u jezera Rerewhakaaitu, které leží nějakých 15 kilometrů od parku Wai-O-Tapu. Místo jsme na druhý pokus trefili, ale rybáři pro nás měli nepěknou informaci, že my na mapě kemp sice máme, ale reálně tu nikdy nebyl. Odkázali nás tedy na DOC kempoviště (Ash pit campsite) na opačném břehu, které stálo 4 NZD na osobu. (Fungoval zde systém self-registration, kdy se dají peníze do nadepsané obálky, hodí se do schránky u vjezdu a do auta se dá visačka. Hned u parkování jsme viděli kempem procházet správce v oranžové vestě, takže jsme radši vše poctivě zaplatili, i když si myslím, že ne každý to tak dělá.) Všechna tři auta jsme postavili vedle sebe, holky s druhým Michalem postavili stany, povečeřeli jsme a kluci natěšeně roztáhli deku na partičku večerního pokeru. Byla krásně jasná letní obloha, takže se Michal rozhodl vyzkoušet i stativ a zachytit co nejvíce hvězdiček.
Den druhý = Rotorua
Na další den byla v plánu Rotorua, turistické centrum se zhruba 50 tisíci obyvateli neboli hlavní město síry. Vyrazili jsme sice všichni společně, ale hned po příjezdu jsme se rozdělili, protože někteří už tam na svých cestách zavítali. My jsme si nejprve prošli Kuirau park, kde je možné vidět velké množství ohrádek se sirnými smrádky, bublajícimi bahýnky a také je možné si zadarmo smočit nohy v termálním bazénku. Jinak je to normální městský park se sportovišti a dětským hřištěm. Ono v Rotoruře stačí hrábnout dva metry do země a hned vyjede nějaký ten termální úkaz (proto třeba mají hřbitov nad zemí). Odlovili jsme si také společně s Terkou asi dvě kešky a pomalu se přesunuli směrem do centra. Zaparkovali jsme kousek od infocentra, což je mimochodem moc zajímavá stavba. Ani tentokrát jsme nevynechali obchod se suvenýry, ale hlavně jsme u DOC pultíku poptali na mapy Národního parku Tongariro a na možnosti kempování. Koupili jsme si podrobnou brožuru s popisy tras za 3 NZD a zároveň jsme dostali radu, že nejlepší bude trek mezi sopkami absolvovat až v polovině dalšího týdne s ohledem na silný déšť a vítr. Protože ale máme pocit, že úspěšnost předpovědí počasí na NZ je srovnatelná s hádáním z ruky, tak jsme toto doporučení nebrali moc vážně.
Michal si sebou nevzal peněženku, tak dostal od Speediholky kapesné 10 NZD a byl vypuštěn se nakrmit. Po chvilce hledání objevil delikátní japonskou restauraci, kde měli takeaway menu přesně za 10 NZD. Prostě jsem šel a ukázal, že to chcu bez ohledu na to, co to obsahovalo. Musím říct, že jsem byl příjemně překvapen - polívka v pohodě, rýže s kuřecím super (i když jsem se musel poprat s hůlkami), sushi dobré a salát to celé završil. Jen jsem se u toho musel celou dobu dívat na Speediholku, jak dělá na mé jídlo ošklivé, kyselé ksichtíky. Ta okusila sushi poprvé v životě a podle výrazu asi i naposledy.
Po obědě jsme se rozloučili s Janou, která v následujících třech týdnech bude cestovat s autobusem Kiwi experience skrze oba ostrovy a potřebovala se dostat do druhého dne do Aucklandu. Odpoledne jsme ještě s Terkou a s Kubou zašli do Governments garden, což jsou nádherné rozlehlé zahrady s muzeem a několika keškami. Stejně jako Taupo, tak i Rotorua leží na břehu jezera, takže jsme nemohli vynechat procházku po pobřeží. K jezeru jsme došli v místě zvaném Sulphur Cape (Sirný záliv). Je to místo, kde je voda jezera nejsmradlavější a na pobřeží všude syčí pára. Stačilo párkrát hrábnout do písku a už jsme měli mini termální umyvadlo. A kdybychom si se sebou vzali pár hrnců, bez problému bychom si něco nad párou uvařili. Super zážitek byl, když si šel Michal udělat místo na focení a zahnal bandu racků z mola. Ti pak na něj během focení doráželi a snažili se ho zahnat zpět na pevninu.
Po parku a nákupu v PeKáči jsme se přesunuli 80km na jih do Taupa. Město jsme měli na programu až další dny, tak jsme se zastavili jen u Huka Falls. To je kaňon pár kilometrů od jezera Taupo. Řeka Waitopo není žádný prcek (její hydroelektrárny zásobují z 50% celý severní ostrov) a tady padá asi 15m z okraje bývalého lávového pole. Už na parkovišt jsme zahlédli auto Martina a Jirky a cestou k vodopádům jsme je i potkali. Přesunuli jsme se pak na městské tábořiště Reids Farm (zdarma) a společně strávili večer.
Kdepak jsou vsechny ty slibene clanky ze zasoby? :) Ale fotky jsou moc pekny. Zase ale musim rict, ze my tu mame taky pohodu, 2.1.2012 jsme tu meli 12 stupnu a slunicko :)
Ty jeden šťourale, to ti tenhle článek přijde tak krátký?:D Měli jsme celkem problémy s nabíjením netbooku, nejbližší Burger King se zásuvkama byl desítky kilometrů daleko a Michal po nocích pařil Heroese...V zásobě ale mám ještě minimálně 2 strany a kdo si počká;)Dneska už nám tady zase paří sluníčko, se tady plouhám v tílku a kraťasech...
Fido
05.01.12, 08:45
Tak na tilko a kratasy to tu jako uplne neni, dnes ocekavame smrst. Zatim jen venku poprchava a fouka vitr, teploty stale vysoko nad nulou. A jinak sup sup, domakat u Jase a vydavat clanky :D
Fido, moje slova! Povsiml jsem si, že Lenka škudlí každý dolárek. Maoři jsou v plánu, ale nejdřív musíme naškudlit. Vystoupení stojí to tak denní výplatu.
BTW. Všimli a pěkně nás to s**e. Pořád přemýšlíme nad kamerou, ale to se opět vrcíme ke škudlení...
Krátce z NZ
03.08.: Je nám ctí Vám všem oznámit, že od soboty jsme Vondrovi:). Poprvé jsme se viděli před 4 lety při sjíždění řeky Ohře, kdy jsme každý měli svého partnera, "jiskra" přeskočila minulý rok v dubnu na svatbě kamarádky a po půl roce vztahu jsme se jeli vzájemně otestovat na Nový Zéland. Celý pobyt jsme si moc užili a dokonce jsme si přivezli i jeden suvenýr, který by se měl vyklubat už koncem listopadu;). Nejpozději zítra přidáme fotky na rajče!
