Hlavním cílem naší povánoční dovolené byl přechod mezi sopkami v Národním parku Tongariro.
Národní park Tongariro je součástí světového dědictví UNESCO a jeho součástí jsou tři sopky – Tongariro, Ngauruhoe a Ruapehu. Celý park má 795.98 km² a byl založen v roce 1887 (4. národní park na světě), kdy jej daroval britské koruně maorský náčelník Te Heuheu Tūkino IV, aby tím ochránil posvátné území před farmáři a zachoval je pro další generace. Park navštíví ročně kolem milionu návštěvníků, vede skrz něj několik turistických tras. Jednodenní Tongariro Alpine Crossing je považován za nejlepší jednodenní trasu na Novém Zélandu a vede mezi sopkami Tongariro a Ngauruhoe. Vícedenní pochody jsou Tongariro Northern Circuit a Round the Montain. Přespává se v horských chatách.
Trošku k sopkám – Tongariro (1978m.n.m.) je nejstarší vulkán s 14 krátery. Pro turisty je nejatraktivnější Red Crater a kráterové jezero Blue Lake. Ngauruhoe (2,291 m.n.m) je technicky nejmladší výfuk Tongarira (naposledy soptil v roce 1977) a je to slavná Hora Osudu z Pána Prstenů. Ruapehu (2,797 m.n.m.) je nejvyšší horou Severního Ostrova a naposledy soptil v roce 1996. Kolem hory je několik lyžařských středisek, na vrcholu je jezero a malé ledovce.
Podle Michalova itineráře jsme měli mezi sopečné kužely vyrazit už v pátek (30. 12.), ale počasí našemu plánu vůbec nepřálo. Od středečního večera se totiž na Nový Zéland snášely jen provazce hustého deště a nehodlaly jen tak ustoupit. V neděli ráno se konala válečná porada a zbytek výpravy (Terka, Kuba a Michal č. 2) se rozhodl již dále nečekat a odjet zpět do pohodlí hastingkého domečku. My jsme si s Michalem řekli, že vlastně nikam nepospíchám, práce na nás nečeká a že do středy vytrváme. Díky tomu, že jsme během dovolené nemuseli platit nájem, byly naše výdaje zhruba srovnatelné s těmi, které bychom měli v civilizaci (utráceli jsme pouze za benzín a za jídlo).
Pokud byste se podívali na mapu, tak trasa Tongariro alpine crossing se jde obvykle od Mangatepopo carparku směrem k parkovišti pod chatou Ketetahi. Oba konce dělí po silnici asi 30 kilometrů a jezdí mezi nimi kyvadlová doprava. Transport nabízí mnoho ubytoven a jiných společností, je třeba si jej dopředu rezervovat a cena se pohybuje kolem nechutných 25 NZD. My jsme se několik dní dopředu domluvili s druhou posádkou, že bysme jedno auto nechali na startu a druhým přejeli do cíle. Vzhledem k tomu, že nás ostatní opustili, tento geniální skrblíkovský plán padl.
V pondělí ráno nás probudili sluneční paprsky opírající se o kapotu Mitsumyšítka, což bylo dobré znamení. Přespávali jsme na parkovišti u mariny kousek od městečka Turangi. Na tohle pohodové místo nás přivedla keška, která byla přímo věnovaná bezplatnému nocování v autě. Protože jsme očekávali nejméně dva dny mimo civilizaci, nakoupili jsme si ještě v místním New Worldu sendvičové chleby, hummusy (ač jsme hummus po prvním ochutnání na severu proklínali, tak po otestování snad všech příchutí – tomatová s česnekem, bazalková, papriková, špenátová se sýrem Feta...- na něj na cestách nedáme dopustit), paštiky, sýr a salám. Po další noci v autě jsem byla pěkně rozlámaná, oči se mi za chůze zavíraly, kešky jsem úplně sabotovala a tak Michal vymyslel geniální plán, jak mě zaktivizovat – Tongariro alpine crossing.
Na Ketetahi carpark jsme dojeli zhruba v 10:30 a podle ukazatele jen cesta k chatě trvala 3 hodiny a ke smaragdovým jezírkům ještě o 1,5 hodiny déle. Na obloze se sem tam mihnul nějaký ten šedý mrak, takže jsme si řekli, že s ohledem na čas a počasí zkusíme, kam dojdeme. Oba jsme si s sebou vzali batoh s pláštěnkama, pitím, teplejší vrstvou oblečení a rozhodli jsme se přibalit do kopců i netbook, protože jsme četli, že se na parkovištích v turistických lokalitách krade ve velkém.
První část trasy nás provedla pralesem (buky a podocarps (nohoplodovité) porostlé vrstvou mechu), ve kterém se střídaly bahnité a kamenité úseky s lávkami a hlavně s dřevěnými schody. Poté, co jsme si to vyfuněli na první vyhlídku nad lesíkem (bylo nádherně vidět jezero Rotoaira, Taupo a dokonce i sopka Tauhara nad městem), se krajina náhle změnila v tussock step a kamenitou pustinu. Stoupání bylo nekonečné, my jsme ale byli tak namotivovaní vidinou pořízení kýčovitých fotek, že jsme si to k chatě vyběhli o téměř hodinu rychleji, než bylo psáno na informačních tabulích. Kousek od vodopádů jsme potkali český pár, který se zná s Terkou a Kubou, jinak jsme kolem sebe slyšeli kromě angličtiny hlavně němčinu a pak asijské „kňoukání“.
Cesta se sice nepříjemně klikatila, ale výhledy byly čím dál lepší a pak to přišlo...před námi se otevřel sopečný ráj v celé své kráse. Nikdy jsem neviděla nic tak famózního, ocitli jsme se přímo v centrálním kráteru sopky Tongariro. Nalevo jsme měli velké modré jezero (Blue Lake), před námi byla tři menší smaragdová jezírka (Emerald Lakes), mírně vpravo se rozprostíral červený kráter a nad ním se tyčila majestátní Mt. Ngauruhoe.
Foťáky se nám div nezavařily, jak jsme se snažili pořídít si snímky ze všech možných úhlů. Dokonce i videa jsme se pokusili natočit, kvalita sice není kdovíjak závratná, ale snad vám jejich plastičnost alespoň trochu pomůže si představit tu vulkanickou nádheru.
Cesta na červený kráter z námi zvolené strany nebyla zrovna dávačka, ale naše mladé končetiny tuhle výzvu nakonec zvládly. Pod nohama jsme totiž měli sopečný prach, který byl velmi nestabilní, takže nejlepší taktikou pro stoupání byl lyžařský „stromeček“. Zpátky jsme radši kopec raději seběhli, protože to bylo mnohem bezpečnější než pomalá chůze, při které se člověk akorát klouzal dolů. Zatímco my jsme se po zdolání Tongarira mohli koupat ve vlastní šťávě, tak kolem nás někteří šílenci běhali...navléknutí v dlouhých elasťákách, v běžeckých botách, s malým batohem s hadičkou na pití si jen tak běhali ze sopky na sopku, jako by se nechumelilo (nebo nesoptilo?;).
Stát jen kousek od Mt. Ngauruhoe, která má tvar, jaký si asi každý představí pod slovem „sopka“, bylo úžasné. Není proto divu, že naším jediným úterním cílem se stalo vyškrábání se na její vrchol. Pondělní počasí bylo na horské výletování ideální a mraky se k večeru ještě více rozpouštěly, že bylo dokonce vidět i zasněženou špičku Mt. Ruapehu. Zpáteční cesta už byla rychlovkou, protože jsme přesně věděli, do čeho jdeme. Na jednu stranu mě i mrzelo, že musíme jít zpět stejnou cestou, ale s ohledem na dopravu to bohužel nešlo zařídit jinak. (Koho by zajímaly podrobnosti, tak od Ketetahi carparku až do půlky Tongariro summit a zpět jsme to zvládli zhruba za 8 hodin včetně keškovacích, svačinových a fotografovacích přestávek.) K večeři jsme si dopřáli paštiku se zeleným pepřem (brrr, ta pálila), tomatový hummus s česnekem na chlebu a zbytek červeného vína. Ještě ani nebyla tma a my už jsme spokojeně odfukovali v Mitsumyšítku.
Ráno jsme se probudili do chladného a oblačného dne, což rozhodně nebyl důvod k radosti, protože jsme očekávali opravdu náročný výstup. Z Mangahuia campsite jsme přejeli k obvyklému výchozímu bodu trasy, k Mangatepopo carpark, kde kolem 10. hodiny stály zástupy vozidel (většina lidí vyráží brzy ráno, aby stihli bez problémů celý přechod který má dle informačních cedulí trvat asi 7 hodin bez dalších odboček na vrcholy sopek). Trasa z téhle strany začíná až v nadmořské výšce 1100 metrů (z druhé je start zhruba v nějakých 700 metrech nad hladinou moře) a 2 hodinky k Soda springs se jde pohodlně po kamenitých stezkách a dlouhých dřevěných můstkách.
Už po cestě k vodopádu jsme uvažovali, kudy asi trasa povede dál, protože nám bylo jasné, že nějaké stoupání prostě přijít musí. U Soda springs jsme v mlze zahlédli sérii schodů vedoucích vzhůru, ale to byl jen začátek. Na jednu stranu bylo dobře, že mlhla s přibývajícími výškovými metry houstla, protože jsme tak aspoň neviděli, jaké „hrůzy“ máme ještě před sebou. Nakonec jsme byli mile překvapeni, že jsme se nahoru vydrápali poměrně rychle. V jižním kráteru na nás čekala odbočka na Mt. Ngauruhoe, na které bylo napsáno, že výstup i s návratem trvá 3 hodiny. Chvilku jsme u ní postávali a čekali, zda-li se některá skupinka turistů nerozhodne drápat se na vrchol navzdory všudypřítomné mlze. Potkali jsme i jeden pár, který říkal, že už jsou na Tongariru potřetí, moc si přejí horu Osudu zdolat, ale pokaždé jim nepřálo počasí. Takže jsme se smutně podívali na cedulku, pak vzhůru do výšin a zařadili jsme si výstup na Mt. Ngauruhoe do kategorie „musíme ještě vidět na NZ“.
Kdyby nám počasí přálo, plánovali jsme si testnout výstup i na nejvyšší horu severního ostrova Mt. Ruapehu, jejíž vrcholek je pod sněhovou pokrývkou a pro zdolání by byly asi nezbytné mačky nebo podobné vymoženosti. Protože nám předpověď nepřála, tak jsme si v infocentru koupili knihu o parku za pěkných 10 NZD, dali kafíčko, osedlali Mitsumyšítko a „celí natěšení“ vyrazili zpět do hastingské placky.
03.08.: Je nám ctí Vám všem oznámit, že od soboty jsme Vondrovi:). Poprvé jsme se viděli před 4 lety při sjíždění řeky Ohře, kdy jsme každý měli svého partnera, "jiskra" přeskočila minulý rok v dubnu na svatbě kamarádky a po půl roce vztahu jsme se jeli vzájemně otestovat na Nový Zéland. Celý pobyt jsme si moc užili a dokonce jsme si přivezli i jeden suvenýr, který by se měl vyklubat už koncem listopadu;). Nejpozději zítra přidáme fotky na rajče!
