Zítra oslavíme už týden naší polní kvalitářské práce. Michal se tak po 5 měsících opět vrátil do svého oboru, akorát manažerský post v teple kanceláře vyměnil za terénní dělnickou pozici. Plat ale bude podobný a to je hlavní:)
Před Vánoci jsme ze všech stran slýchali, že v lednu je to se zemědelskou prací na NZ špatné a tak jsme byli připraveni nasadit extrémní šetřící režim, abychom vydrželi do začátku sběru jablek v polovině února. V úterý 3. ledna jsme se vrátili z putování kolem Taupa, ve středu jsme si stihli vyprat, poklidit, aklimatizovat se zpět na Hastings a ve čtvrtek ráno nám zcela nečekaně volal Jas, že jestli chceme, můžeme ještě týž den od 10:00 nastoupit do práce. V telefonu jsme pořádně nerozuměli, o jakou práci se jedná, ale každopádně jsme na ní kývli i tak. Michal byl příjemně překvapen, když nás Jas dovezl doprostřed vinohradu a řekl, že budeme protrhávat listí kolem hroznů. První den se nám nedařilo chytit správné tempo a tak jsme si moc nevydělali. Druhý den jsme na vinných lajnách strávili nekonečných 13,5 hodiny a to už nám výdělek bohatě postačil na týdenní nájemné u Wendy. V sobotu ráno jsme opět začli se smítáním (tak tomu protrhávání říkají v Pavlovicích, pro nás Čechy je to cizí pojem), ale stahující se mračna naši práci po asi 15 minutách přerušily, protože majitel potřeboval vinohrad postříkat, než začne pršet. Zajeli jsme tedy hned za Jasem, jestli by pro nás neměl nějaký jiný job a tak začala naše dýňová kariéra.
V Mitsumyšítku jsme následovali jednoho z indických supervizorů asi 20 kilometrů za Hastings. Říkal, že kontrolování dýní je pohodová práce za dobré peníze. Když slyšíme slovní spojení „easy job“, tak už tušíme nějaký fígl nebo čekáme ironii. Dojeli jsme k zapadlé farmě, kde se na jedné straně pásly ovečky, na té druhé bučely kravičky a mezi zvířenou se rozprostíralo menší dýňové políčko. V 7:30 jsme tam stáli samotní, ale postupně se začali sjíždět zaměstnanci s technikou. Viděli jsme před sebou kombajn s rotující „sekačkou“ vpředu a přemýšleli, jak asi automatizovaný sběr funguje. Pořád nám nešlo do hlavy, jak je možné, že se řidič strefí přímo do řádku z dýněmi, že jich musí sposustu rozjezdit a hlavně rozsekat čepelí. Pak ale přijely dvě dodávky plné Thajců a Samoanů, oblékli si oranžové reflexní vestičky, do rukou vzali zahradnické nůžky a nám konečně docvaklo, jak se ty zelené mršky budou sbírat.
V čem vlastně naše kvalitářská práce spočívá? Vezeme se na kombajnu (když máme čas se kochat, je to jak projížďka na parníku), mezi námi frčí pás a na něm dýně. Naším úkolem je vyhazovat dýně malé (pod 700g, u pásu máme váhu pro překontrolování), shnilé, světle zelené a se špatným tvarem. Činnost to není kdovíjak fyzicky náročná, problémem ale je hluk z kombajnu a teplo z kompresoru. Michal používá špunty do uší, já se jim zatím bráním a zkoušela jsem aspoň MP3 přehrávač, který ale musí být pěkně nahlas, aby přehlušil řev kombajního motoru. Večer jsme pěkně vyčumění, před očima nám běhají dýně (vrcholem byla dnešní moje hláška - „Když zavřu dýně, tak vidím zase jen dýně“:) a uši máme zalehlé jak při nachlazení.
Práci děláme pro společnost Brownrigg Agriculture, což je jedna z největších zemědělských společností na NZ. Specializuje se zejména na pěstování dýní, které následně exportují do Japonska a Koreje. Sběr dýní má trvat až do dubna, paralelně pracuje 5 týmů 7 dní v týdnu (v dešti se ale nepracuje), takže si vůbec nedokážeme představit, kolik políček vlastní. Denně kluci nasbírají nejméně 150 binů (obřích beden), ale určitě by bez problémů zvládli atakovat i dvoustovku, kdyby je nezbrzdily časté problémy s technikou. Ještě že my jsme placeni od hodiny a ne od množství práce, takže i když celý konvoj stojí, nám penízky na účet pořád tečou.
Původně jsme se zajímali o práci v dýňovém packhousu, protože tam není práce závislá na počasí a dělá se v čistším prostředí. Jas a naše šéfová Aimee nám ale říkali, že venku se dají vydělat lepší peníze, protože odpracujeme více hodin. Původně jsme plánovali setrvat na kombajnu jen do začátku sběru jablíček, ale teď začínáme vážně uvažovat o tom, že bysme se na apple picking vykašlali a zůstali radši na dýních. U jablek se sice dají vydělat lepší peníze, protože se sbírá zničení na kontrakt, ale byli bysme mnohem víc fyzicky zničení a nevíme, jestli nám to za to stojí.
Vězte, že teď bychom o dýních dokázali napsat desítky stránek, ale musíme si pro vás ještě něco schovat na příště;)
Fídě, včera jsme ho napsali skoro celý, ale večer jsme měli nějaké vyřizování kvůli práci a pak jsme museli jít brzy spát...Ale během několika hodin se dočkáš:)
Asi před 30 minutami jsem ho vložila do webového formuláře a teď už jen čekáme na schválení adminem...podle zeleného světýlka na FB už bráška vstal, takže je to otázka vteřin...fakt;)
Krátce z NZ
03.08.: Je nám ctí Vám všem oznámit, že od soboty jsme Vondrovi:). Poprvé jsme se viděli před 4 lety při sjíždění řeky Ohře, kdy jsme každý měli svého partnera, "jiskra" přeskočila minulý rok v dubnu na svatbě kamarádky a po půl roce vztahu jsme se jeli vzájemně otestovat na Nový Zéland. Celý pobyt jsme si moc užili a dokonce jsme si přivezli i jeden suvenýr, který by se měl vyklubat už koncem listopadu;). Nejpozději zítra přidáme fotky na rajče!
