Víkend jsme strávili pracovně na našem domovském kombajnu Y2K. Sklizeň se ale v době naší nepřítomnosti přesunula z údolí Poukawa přes Hastings až k vesničce Clive. Tuhle změnu jsme uvítali, protože políčko bylo mnohem blíže našemu příbytku a my si alespoň přispali a ušetřili pár centů za benzín. V sobotu se celý náš konvoj ještě přesouval na další políčko skrz jablečný sad, takže jsme omrkli, za jak dlouho asi tak bude moci začít sběr. Nějaká jablíčka jsme už ochutnali, ale ještě tak 3 týdny budeme muset počkat, což zhruba koresponduje s tím, co nám říkal Kevin v prosinci.
V sobotu bylo znát, že jsme si během těch 2 dnů stihli hezky odpočinout, protože nám šla práce pěkně od ruky a na dýňky jsme se ani trochu nemračili. Michal č. 2 už toho ale měl po 10 dnech nepřetržité outdoorové kvalitařiny plné zuby a tak uvítal nedělní day off. Namísto něj Trudy do naší kombajní party nominovala dalšího Čecha - Alexe. V neděli jsme pole nedaleko Clive dosklízeli ještě před 15 hodinou a čekal nás přesun zhruba 20 kilometrů až k Havelock North. Už když jsme vyjížděli, tak jsme si říkali, že už asi ani nemá smysl pracovat, protože než se kombajn přesune přes město, bude 17 hodin a nás akorát zbytečně budou platit. Nicméně naše americká supervizorka zavelela, po cestě nejméně dvakrát třikrát zabloudila a po hodině čekání u pole nás všechny propustila domů. Kluci pickerští mohli být naštvaní, když jsou placeni od binu, ale my jsme byli za těch pár doláčů navíc rádi.
Alex se ještě z Čech zná s Michalem č. 2, takže s námi zajel k Wendy a zúčastnil se malého večerního grilování. Michal si v Countdownu koupil obří kraviští steak a jako příloha se podávala pečená zeleninová směs, které nemohlo dominovat nic jiného než dýně. Večer přišla smska od šéfové s plánem sklizně a my jsme dostali další den volna, což už se nám zas nelíbilo. Zkoušeli jsme volat Jasovi kvůli jiné práci, ale to nakonec neklaplo.
Pondělní dopoledne jsme strávili vyřizováním e-mailů, tříděním fotek a doháněním geocachingových restů (některé coiny nám třeba ještě visely v říjnovém Geoburčáku, poštou budeme posílat ukradený logbook). Odpoledne jsme vyrazili do Havelock North, což je městečko přímo sousedící s Hastings. Ale zatímco v Hastings na ulici potkáváme spousty bosých Maorů v teplákách a restauracím vévodí umaštěná bistra s Fish and chips, tak v Havelock jsou lidé upravení, vysedávají v kavárnách a šmejdí v buticích. Jsme si také zaskočili na latté a ve sportovním oblečení jsme si tam připadali skoro nesví. Během chvíle se přihnala šedá mračna, zvedl se vítr, takže jsme nakonec naše keškovací plány přehodnotili (a to chtěl Michal předehnat ty brněnské rychlíky G+K) a zajeli si jen na minirezervaci Pekapeka. Rezervace je věnována močálu, je tam pár informačních cedulí, dřevěný chodníčky a posezení. Kešku jsme tam ale nenašli, tak se tam ještě podíváme, protože je to přímo na cestě do dýňového království. Každé ráno, když jsme plni sil jeli kolem do práce, tak jsme říkali, že se tam odpoledne zastavíme. Jenže z práce jsme vždycky jeli špinaví a vyčumění, že jsme se těšili jen na pořádnou sprchu a kafíčko.
Cestou jsme se stavili ještě otestovat drcenou borůvkovou zmrzlinu (chuťově byla úžasná, ale pravděpodobně díky ní jsme oba několikrát navštívíli „tajemnou komnatu“:) a večer jsme zasvětili sledování Červeného trpaslíka a skypování s Jančou. Jas se nám překvapivě ozval sám od sebe a navrhnul indoorovou dýňovou kvalitařinu v packhousu. Slyšeli jsme už hodně názorů porovnávajících práci na kombajnu a v hale a tak jsme byli rádi, že si to budeme moci zhodnotit i sami.
Směna v packhousu (česky v baličce) nám začala stejně jako na kombajnu v 7:30. Michala zaúkolovali otáčením dýní na pásu tak, aby byly všechny šťopkou vzhůru. Já jsem moc instrukcí nedostala, takže jsem se chvíli dívala na Korejky kolem sebe a asi bych měla třídit dýně podle velikosti – malé dýně pod 1400 gramů se dávají na horní pás a zbylé se nechají jet směrem k Michalovi, samozřejmostí je pak vyhazování shnilých kousků. Shodli jsme se, že naše činnosti jsou podstatně snazší než na kombajnu, kde jsme měli v rychlosti každou dýni posoudit podle barvy, tvaru, vzhledu a délky šťopky. Na druhou stranu v baličce nad námi stojí mnohem více supervizorů a celkově si tam připadáme mezi samými Indy, Korejci a Maory jako bílí exoti.
Navíc celý den člověk stojí v chladné a vlhké hale, zatímco s kombajnem jsme se podívali na různá pole, často jsme měli přestávky vlivem problémů s technikou, nikdo nás moc nekontroloval, pracovali jsme s Michalem spolu a mohli jsme se poradit při nějaké nejasnosti. Dnes se nám také zrovna moc nelíbílo, že jsme skončili už chvíli před 15. hodinou (pravděpodobně je to tím, že momentálně sklízí jen dva kombajny místo obvyklých pěti, i když naplněných binů bylo v hale ještě celkem dost). Sice nás už po 6,5 hodinách práce celkem bolela záda a ramena (pás je níž než na kombajnu a není možné někdy opřít nohu), Michalovi pohled na jezdící pás pěkně rozhoupal žaludek, ale čím více hodin odarbeitíme, tím více doláčků nám naskáče na konto. Většina Čechů, se kterými jsme se bavili, si přála mít práci v packhousu (jablečném, kiwiovém, dýňovém...), ale my už si po dnešní jediné směně troufneme říct, že brázdění polí v kombajnu se nám i přes prach a hluk líbilo víc.
Na základě našich dýňových zkušeností jsme se rozhodli vám v následujícím článku přiblížit, jak vypadá život takové dýně;)
03.08.: Je nám ctí Vám všem oznámit, že od soboty jsme Vondrovi:). Poprvé jsme se viděli před 4 lety při sjíždění řeky Ohře, kdy jsme každý měli svého partnera, "jiskra" přeskočila minulý rok v dubnu na svatbě kamarádky a po půl roce vztahu jsme se jeli vzájemně otestovat na Nový Zéland. Celý pobyt jsme si moc užili a dokonce jsme si přivezli i jeden suvenýr, který by se měl vyklubat už koncem listopadu;). Nejpozději zítra přidáme fotky na rajče!
