Páteční dýňová směna z nás vysála poslední zbytky sil, že jsme vážně uvažovali o tom, že si napíšeme Jasovi o jinou outdoorovější práci. Michal přežil 11 hodinovou nekonečnou šichtu jen díky Gavisconu na žaludek, já jsem se od rána snažila zneškodnit bolest hlavy a slabost šumivým Panadolem. O odpolední přestávce jsme oba téměř jednohlasem mluvili o nějaké dovolené, protože jsme získali pocit, že se z našeho NZ putování postupně vytratila holiday složka. Po konci dýňového natahování na skřipec nás potěšil nápis na packhousí nástěnce, protože jsme přes sebou měli 3 dny volna. V pondělí 6. února mají totiž Novozélanďani státní svátek (tzv. Waitangi day), takže ho vedení dýňového Blbákova (tak jsme packhousu začali říkat kvůli monotónnímu charakteru práce) šikovně spojilo s víkendem. Hned nás napadlo, že se během soboty trochu dáme do kupy a pak vyrazíme navštívit Janu na farmu k Ormondville.
Hned večer jsme nažhavili počítač a snažili jsme se najít, co dalšího je možné v téhle oblasti vidět. Kousek od Dannevirku nás zaujal Ruahine Forest, u pobřeží se táhnul powertrail s 52 krabičkama (Michal chtěl využít příležitosti a zase předehnat G+K), ale nakonec dopadlo vše úplně jinak...V sobotu jsme si dali odpočinkový den, já jsem celé dopoledne strávila s teplým čajem a pod dekou, Michal mezitím připravil na cestu naše Mitsumyšítko. Odpoledne jsme jen zajeli na malý nákup do Pekáče, protože večer Terka s Kubou pořádali již tradiční sobotní grilování, na které opět přijali pozvání i francouzští přátelé a Kiwák Frazer. Tentokrát jsme se rozhodli naše žaludky nešetřit a dopřáli jsme si i malé špízy z kuřecího masa, které Michal proložil zelenou paprikou (tu jsme si na NZ koupili vůbec poprvé, protože jeden kus stojí neuvěřitelné 2 NZD), cibulí a žampiony (cca 5 houbiček stálo necelý 1 NZD). K tomu jsme si rozpekli pizza chleba a ochutnali jsme i místní specialitu – grilované marshmallow. Růžová nebo bílá hmota se napíchne na špejli a nad rozžhavenými uhlíky se drží tak dlouho, dokud se na povrchu nevytvoří nahnědlá krusta. Nakonec se marshmallow celé vcucne přímo ze špejle. Chuťově je to zajímavé, ale více než 5 kousků bychom asi nezvládli, protože to pěkně zalepí pusu.
V sobotu ráno jsme si vstali pohodově až kolem 9. hodiny, posnídali jsme Rafaello buchtu mé výroby a zabalili jsme si na cestu jen pár nejnutnějších věcí. Plánovali jsme u pralesa přespat jen jednu noc, takže jsme nepotřebovali žádnou velkou výbavu. Vyrazili jsme chvilku před 11. hodinou směr Waipawa, což je silnice, kterou jsme každé ráno brázdili při cestě do packhousu. Poprvé jsme tedy míjeli bílou dýňovou boudu, aniž bysme museli jít do práce...úžasný pocit:) Waipawa je také městečko, kde bylo minulý týden epicentrum zemětřesení, které jsme pocítili i u nás v Hastings. Mělo sílu jen 4,3 a my s Michalem jsme si mysleli, že druhý Michal spadl v pokoji nad námi z postele. Terka s Kubou, kteří spí před domem v autě zaregistrovali drobné chvění a Michalovi nahoře cinkala piva.
Po cestě jsme měli v plánu odlov několika kešek, ale jak už to na NZ bývá, tak jsme z většiny míst odjížděli s prázdnou. Z Waipawy jsme pokračovali směr Waipukurau, to už je trochu větší město, což je poznat třeba i podle toho, že tam mají takové vymoženosti jako občerstvení Subway. Za Janou jsme to pak vzali nejkratší cestou podle gpsky, takže jsem se plížila s Mitsumyšítkem více než 30 kilometrů klikatými a extrémně úzkými silnicemi. Michal říkal, že je to jak v jižních Čechách, jen ta koncentrace zelených kopečků a hovištama a kraviškama byla poněkud větší.
Chvilku nám trvalo, než jsme našli farmu s tím správným číslem popisným, ale nakonec se zadařilo a už u vjezdu nás přivítala paní domácí Dee. Na zahrádce jsme se pak po více než měsíci setkali s Janou, která zrovna plela nějaké kytičky a ani si nás nevšimla díky MP3 přehrávači na uších. Dee se hned zajímala, co máme v plánu na večer, jestli bysme se nechtěli zúčastnit grilování, že by pozvala i sousedy a nabízela nám i možnost přespání. Nejdříve jsme si s Janou sdělili všechny ty novinky, které se v našich životech udály za tu dobu, co jsme se neviděli, provedla nás po farmě a pak se rozhodli zajet asi 30 kilometrů do Dannevirku pro něco k snědku na barbecue party.
Jana je na farmě u Dee a její rodiny díky programu Farm helping, což znamená že u nich pár hodin denně pracuje bez nároku na mzdu, ale má zadarmo stravu a ubytování. K farmě patří i menší výběh s volem Twenty six (to je jméno podle visačky na uchu, předtím měli Twenty five, Twenty four...), pár slepic, ptačí voliéra, ohrada s ovcemi a poměrně velká zahrada, kterou se Dee rozhodla zvelebit tak, aby se tu jednou mohly pořádat oslavy a třeba i svatby. Sama se živí především pečením nejrůznějších dortů a dezertů, která připravuje doma v kuchyni a prodává je na trzích v okolí. Na samotu doprostřed zelených kopečků se přestěhovala teprve před 5 lety z rušného Aucklandu. Nejbližší sousedé bydlí několik kilometrů, ale všichni se často scházejí, vzájemně se zvou na barbecue, pomáhají si při práci na farmách, jezdí na trhy a každému návštěvníkovi se snaží ukázat to nejlepší z života na farmě.
Na večerní akci přijeli hned dvoje sousedé, grilovali se hovišky a kuřecí stehýnka, k tomu se podávaly opečené brambory, salát Coleslaw, červená řepa (To nás celkem překvapilo, že jí tu mají ve stejné úpravě jako v Čechách, jsem si úplně zavzpomínala na babiččiny obědy v Oseku.) a domácí pikantní švestková omáčka. Samozřejmostí bylo pivo (Michal koupil holandskou Bavarii v plechovkách), dostatek vína a nejrůznějšího mlsání. Všichni se živě bavili, jen já jsem se v té rychlé angličtině a slangu trochu ztrácela a tak jsem na pozici našeho mluvčího pasovala Michala. Ještě večer dostal Michal nabídku, jestli by druhý den nechtěl vyjet s dalším sousedem Robem na čtyřkolce nahánět krávy a ovce do ohrad. Jsme si říkali, že do blízkého pralesa se můžeme podívat téměř kdykoliv (je to cca 100 kilometrů od Hastings), ale takováhle příležitost se nemusí jen tak opakovat, takže bylo rozhodnuto.
Michal si nejdříve vyslechl několik doporučení, aby jízdu ve zdraví přežil (Dee si dělala legraci, tak dramatické to samozřejmě nebylo – hlavně prý nemá ječet jak holka, pak je to ještě horší) a kolem 10. hodiny dopolední s Robem vyrazili.
Hned kousek za farmou se k nám připojili 3 psi (Bo, Clide a Hodge) a klusali s námi do kopců. Po průjezdu několika bran jsme dorazili k prvním kravám. Ty Rob jenom spočítal (mělo jich být 27), tak dal psům povel WAIT (čekej) a psíci okamžitě zastavili a čekali až se vrátíme. Přesunuli jsme se dál a další stádo býčků jsme naháněli do jiné ohrady. Nejdřív psi nahnali stáda k sobě a pak bránou...velmi jednoduché, když každý pes reaguje na každý náznak povelu. Nejlepší je asi Bo (BO TALK – začne štěkat, dva krátké hvizdy, postupuje pomalu a štěká, dlouhý hvizd, zastaví se, GET IT IN jde k pánovi), podobné povely má i Hodge. Clide (asi border colie) má trochu jiné povely a je lepší na ovce – nežene je a neděsí tak jak Bo a Hodge. BEHIND/OVER je běž vlevo/vpravo, TOP běž na kopec, dva krátké hvizdy s se zvednutím tónu na konci – postupuj pomalu, dlouhý dvizd se zvednutím tónu zastav (ani Bo ani Clide si svoje povely nepletou). Pak jsme hnali ovce, zastavili jsme se čtyřkolkou na kopci a Rob seshora řídil psy – Bo měl jedno údolí, Clide druhý a oba se potkali u brány. Hodge byl z nečinnosti docela nesvůj, tak každý druhý povel byl GET IT IN HODGE! (něco jako ke mně). Dee mi pak večer řekla, že se asi Rob snažil být slušný, protože když byla poprvé na nahánění, myslela, že se každý pes jmenuje Fuck. Po třech hodinách jsme měli odpracované, tak jsme zajeli k Robovi na farmu, kde jsme pokecali o jelenech, puškách, farmaření a tak.
My s Janou a Dee jsme se zajely podívat k sousedům na honácké psy a zároveň jsme si vyryly pár kytek, které jsme pak u Dee sázely na zahrádce. Když se vrátil nadšený Michal z projížďky, tak jsme ještě pomohli s výkopem bývalého jezírka, takže jsme si ubytování a stravu také částečně odpracovali. Kolem 16. hodiny jsme se s Dee rozloučili a společně s Janou jsme ještě zajeli za Robem. Ten nám ukázal ukázal své zbraně a jiné pomůcky na lov zvěře (třeba hnědozelený třásňový maskovací obleček, ve kterém vypadal skoro jak když přijel z Havaje). Když jsme dostali nabídku vyzkoušet si střelbu z malorážky, tak jsme vůbec neváhali a už jsme se střídali ve snaze trefit malou PET lahev s vodou ve vzdálenosti více než 30 metrů. Škoda, že jsme večer museli odjet zpět do Hastings, protože jsme nevěděli, jak to budeme mít s prací a potřebovali jsme být v dosahu (na farmách totiž není ani signál mobilních operátorů a přijatelně rychlý internet tu je také spíše výjimkou). Po zběsilých dýňových směnách jsme si na farmě uprostřed nádherné přírody pěkně odpočinuli, líbila se nám pohoda a spolupráce, která mezi místními lidmi vládne a třeba se sem ještě jednou vrátíme jako pomocníci. Jana je u Ormondville už více než týden a říkala, že místní jsou všichni hrozně milí, je s nimi legrace a snaží se jí zvát na nejrůznější akce. Po našem odjezdu třeba vyrážela s Robem na lov jelenů, což by Michal bral také všemi deseti.
Do Hastings jsme dorazili v pondělí kolem 19. hodiny a za chvilku už nám volal Jas, že práce v packhousu bude až ve čvtrtek, takže jsme si klidně mohli ještě užít na samotě u Jany. Pozdě večer se z jižního ostrova po měsíci vrátili Honza, Míla a Karen, takže už zase máme u Wendy veseleji. Dnes se mají ještě vrátit Martin s Jirkou, protože jablka u Kevina už asi začnou každým dnem.
Prostě jsme doma s maminou říkaly ovcím hovišky nebo hovišty a už i Michal si na tohle označení vlněných živočichů zvykl:) Jana s Robem nakonec žádného jelena neulovili, ale určitě to byl prima zážitek. Škoda, že na farmě nebyl signál a my se nemohli dřív dozvědět, jestli budeme mít práci, protože jsme se ještě mohli zdržet...
Jana
11.02.12, 12:21
...já jsem jako malá říkala ovunka :-)
Krátce z NZ
03.08.: Je nám ctí Vám všem oznámit, že od soboty jsme Vondrovi:). Poprvé jsme se viděli před 4 lety při sjíždění řeky Ohře, kdy jsme každý měli svého partnera, "jiskra" přeskočila minulý rok v dubnu na svatbě kamarádky a po půl roce vztahu jsme se jeli vzájemně otestovat na Nový Zéland. Celý pobyt jsme si moc užili a dokonce jsme si přivezli i jeden suvenýr, který by se měl vyklubat už koncem listopadu;). Nejpozději zítra přidáme fotky na rajče!
