Konečně jsme se dočkali...Od začátku protrhávání jablek u Kevina jsme se těšili, až začne sběr, protože to je výdělečná činnost trvající celé tři měsíce – od poloviny února zhruba do poloviny května. Leden měl být původně zevlícím obdobím, během kterého bysme byli rádi za každý ten doláč, ale nakonec jsme poctivě makali celý měsíc na dýních. Práce v packhousu měla opět začít ve čtvrtek, ale start byl posunut a my se tedy domluvili s Jasem, že přejdeme na jablka do jiné společnosti. Říkal, že by pro nás měl jinou stabilní práci, ale přece jen práce tzv. na přímo je výhodnější než ta zprostředkovaná přes kontaktora, takže jsme se dlouho nemuseli rozmýšlet.
Ve čtvrtek večer se z Jižního ostrova vrátili Martin s Jirkou, takže jsme byli téměř v kompletní thinningové sestavě. Nástup jsme měli v pátek v 7:00. Nejdřív nám Kevin rozdal buckety, což jsou zmutované koše, které má každý sběrač připevněné popruhy na břiše. Do takové nádoby se vejde zhruba 20 kilogramů jablek, poté se povolí šňůrky po stranách a obsah se vysype do velkého dřevěného binu (ty jablečné jsou trochu menší, než se kterými jsme se setkali na dýních, vejde se do nich cca 30 bucketů). Na rozjezd nám Kevin dal úplně luxusní stromy, které byly obsypané červenými jablíčky a na žebřík se muselo lézt opravdu jen minimálně. Dostali jsme instruktáž, jakou barvu jablíček máme sbírat (sbíráme ta alespoň z 50% červená, zbytek se nechává na stromě pro další kolo pickování, které bude následovat cca za 3 týdny), že je máme do bucketu vkládat s citem a stejně tak je vysypávat do binu, aby na nich nezvnikly otlačeniny, díky kterým by se plody znehodnotily.
Při plnění prvního binu jsme si říkali, jaká je to pohodová práce, užívali jsme si čerstvý vzduch, sluníčko (po měsíci jsme se dokonce i trochu připálili, na to, že tu máme v podstatě srpen, nic moc...) a pohyb. Je to opravdu velký rozdíl oproti dýňovému packhousu, kde jsme celý den prostáli na jednom místě ve vlhku a hluku. První velkou dřevěnou bednu jsme ve dvou stihli naplnit za 1 hodinu a 20 minut, pak jsme se už jen zlepšovali a třetí bin jsme měli zvládli přesně za hodinu. Za jeden bin máme 30 NZD, u menších odrůd jablek pak dostáváme 35 NZD. Prvnich 5 beden jsme navršili ve velmi dobrém čase, byli jsme rádi, že nás nesužují žádné bolístky a viděli jsme naši budoucí pickerskou kariéru v růžoných barvách.
Po pauze nás Kevin převelel na jinou odrůdu, kde na nás čekaly obří stromy obsypané malými jablky. Problém spočívá v tom, že jen minimum jablek má požadovanou barvu, takže člověk musí opravdu vybírat a k tomu se přidalo i balancování na žebříku. Trochu jsme vyšli z tempa, nechtěli jsme se první den hned zničit a navíc já jsem začla pociťovat ještě dozvuky dýňové choroby. U posledního binu jsme se už doslova ploužili, takže není divu, že jsme ho naplnili v neskutečně šnečím čase (2 hodiny).
Večer se s námi všemi přijeli rozloučit francouzští přátelé Mariane a Damian, kteří v sobotu odjíždí směr Wellington a pak dále na Jižní ostrov. Tentokrát jsme ani nic negrilovali, ale vyzkoušeli jsme alespoň speciální dip, který dostal Michal jako odměnu za úklid v kuchyni. Skládá se z rajčat, kešu oříšků a parmazánu, přičemž to všechno je naložené v oleji. Celý obsah jsme nalili na tětoviny, přidali ještě trochu eidamu a chuť byla skvostná.
Budík jsme si dali na 6:00 a plánovali jsme si, že do sadu vyrazíme trochu dříve než ostatní, abychom se nemuseli všichni motat v kuchyni. Když jsme ráno rozlepili oči, zaslechli jsme dunění dešťových kapek na střechu, což nevěstilo vůbec nic dobrého. Ještě půlhodinku jsme se tedy převalovali a čekali, zda shower ustane. Nestalo se tak, ale Kevin i přesto napsal, ať dojedeme na 7:30. I když celé dopoledne jen mrholilo, prodírání se mezi mokrými listy nebylo vůbec příjemné. Já jsem si poprvé za poněkud vulgárního slovního doprovodu vyzkoušela lezení na žebřík s bucketem a pocity bezpečí přitom zrovna nezažívám, ale bohužel to nelze praktikovat jinak. Sběr jablek je asi první prací na NZ, při které mají muži mírnou převahu. Ať se snažím sebevíc, tak prostě rozdíl v síle je znát. Dešťové kapky s námi laškovaly celé dopoledne a kolem oběda jsme byli tak promáčení, že jsme se rozhodli nehrát si na hrdiny a odjet do tepla domova.
Díky apple pickingu jsme také zjistili, jak si asi musí připadat těhotná žena v 9. měsíci (teda možná spíš slon, protože potomek v břiše asi těžko váží 20 kilo). Když jdeme s plným bucketem, máme ruce v bok, do binu se musíme naklánět jen velmi pomalu, abychom se nepřevážili, když si dřepáme (pro čtenáře z jižní Moravy – když si čupáme), tak musíme položit nádobu mezi naše nohy.
Dostali jsme povoleno si brát jablka i domů, takže si asi dokážete představit, jaké zásoby jsme si udělali. Zítra bude štrůdl, ale mezitím se pokusíme na internetu najít ještě jiné recepty. Pokud byste měli nějaký tip na jablečnou buchtu či koláč, tak šup s ním do komentářů!:)
fiha, jak tak postupne ctu ten vas blog tak jsem rad za to kde jsem. jsem taky na zelandu ale na farme (s 850kravama). sice makam kazdy den v tydnu 11 az 12hod, za deste, za slunka, za mrazu, za vetru ale kazdy den je neco noveho a zajimaveho a jak zjistuji vase prace by me nudila po prvnim tydnu. na farme jsem uz 5m a budu jeste 4m. drzim palce a at se vam dari
berry: diky za tipy, něco zkusíme :-)
Fido: Speediholka vzkazuje, že ne všechno se tahá jen na břiše...že bude mít tlusťoučké i nohy, ruce, odulý obličej:)
dan: Taky sledujeme váš blog a od začátku mírně závidíme :-) Jste sice uprostřed ničeho, máte mnohem méně času někam vyrazit, ale po tom, co jsem si zkusil honění oveček a býčků na čtyřkolce po kopečkách, bral bych farmu všemi deseti :-) Navíc ty naše práce nejsou zas tak jednotvárné, už máme v životopisech: plení cibule, plení dýní, protrhávání jablek, kontrola dýní, třídění dýní, trhání poupat lilií a sběr jablek... Jo a abych nezapomněl - většina prací je na kontrakt, to je pak zábava dělat jak o život, aby sis vydělal aspoň minimálku :-)
To jsem rád, že jsem se tomuhle vyhnul (stačil mi měsíc na vinici) a pracuju v supermarketu (už dva roky) 5 dní v týdnu a mám hodinovou mzdu a jsem v pohodě. Až pojedete na Jižní ostrov tak se mi ozvětě, rád vás uvítám ve Wanace :-)))
Krátce z NZ
03.08.: Je nám ctí Vám všem oznámit, že od soboty jsme Vondrovi:). Poprvé jsme se viděli před 4 lety při sjíždění řeky Ohře, kdy jsme každý měli svého partnera, "jiskra" přeskočila minulý rok v dubnu na svatbě kamarádky a po půl roce vztahu jsme se jeli vzájemně otestovat na Nový Zéland. Celý pobyt jsme si moc užili a dokonce jsme si přivezli i jeden suvenýr, který by se měl vyklubat už koncem listopadu;). Nejpozději zítra přidáme fotky na rajče!
