Po dvoudenním jablečném rozjezdu nás čekala volná neděle, na kterou jsme původně neměli žádné větší plány. Ráno jsme se klasicky spojili s našimi rodinami a dopřáli jsme si žampiony s míchanými vejci a salátem Coleslaw (mňamka to byla). Kolem 11. hodiny Michal v mailu objevil upozornění na novou kešku, která se nalézá zhruba 6 kilometrů vzdušnou čarou od našeho NZ domova. Sice byla publikována už v 7 hodin ráno, ale místní kačeři jsou ještě větší lenoši než my, takže jsme věřili v nějakou tu medailovou pozici. Keška je věnovaná místní věznici (jezdili jsme téměř kolem ní k Jasovi na základnu, ale já o ní neměla ani tušení) a nachází se na území hastingského hřbitova. Vyskákali jsme z Mitsumyšítka a říkali jsme si, že najít krabku pod listy bude hračka. Poblíž ale poposedávala maorská rodinka, děti pobíhaly vedle nás v křovinách, tak jsme se rozhodli si nejříve udělat malou procházkou místem posledního odpočinku a až pak zaútočit na tu plastovou mršku. Celkem nás zaujala místní hřbitovní kultura, která se hodně liší od té české. Všechny hroby se skládají pouze z menší vertikálně vztyčené desky a na řadě z nich jsou znaky maorské kultury a hlavně umělé květiny. Celkově mají hodně kýčovitou výzdobu a asi největším úletem byl hrob šestnáctiletého kluka, po kterém se plazil obří barevný Spiderman. Na nápisech nemívají jen jméno, ale běžně uvádějí i přezdívky a vztah k pozůstalým. Sice to není moc veselé téma, ale pomalu by vydalo na samostatný článek. A zpět ke kešce. Po asi 5 minutách šťourání v listí mezi stromky ji Michal ulovil. Nakonec jsme ukořistili pěkné druhé místo (FTFko padlo kolem 9. hodiny). Na oslavu nálezu se z věznice začaly ozývat mohutné mužské chorály. Protože bylo kolem oběda, tak jsme si říkali, že to asi byla nedělní modlitba před přídělem stravy.
Okolí Hastings máme proježděné už docela dost, ale pořád nám zbývaly dva zajímavé cíle. Na naší automapě jsou cestou na Ocean Beach zakreslené vodopády a kousek dál je ještě jedna pláž, o které Ivan říká, že je ještě hezčí než Ocen Beach. Naložili jsme tedy Mitsumyšítko, vzali s sebou Mílu, Honzu, Karen a vyjeli. Vodopády nás velice příjemně překvapily. Čekali jsme potůček a nějakou menší skálu. Když jsme ale došli na místo, našli jsme pěknou čistou říčku, velkou tůň a menší Niagáry. Honza s Mílou vyzkoušeli skok z útesu a z houpačky, pokochali jsme se a jeli dál. Teda ještě jsme zkusili odlov kešky, která měla být ukrytá necelých 200 metrů od vodopádů. Hledali jsme pod kameny jak diví a až po chvíli s Michal podíval do gpsky porozněji a zjistil, že krabka už několik měsíců není na svém místě...jak typické pro NZ kešky...
Pláž Waimarama je nakonec skoro stejná jak Ocen Beach. Jen je tady míň lidí, blízko je fotogenický ostrůvek a hlavně je tady útes bohatý na slávky. Zas takové teplo nebylo, tak jsme se vykoupali jen já a Honza (a udělali trošičku teplíčko). Odhodili jsme své plavky v dál a v poklusu vyrazili vstříc mořským vlnám. Speediholka pohotově vše zdokumentovala, ale fotky směrem od moře jsme raději dali do složky 18+. Pak jsem šel na průzkum útesu a chtěl jsem vzít jenom pár slávek domů na ochutnání. Když mě ale viděla Karen, vytáhla igelitový sáček a útes jsme řádně vyplenili. Doma pak z plodů moře byla vynikající večeře. (Škeble jsme dali do velkého hrnce, podlili jsme je 2 dcl bílého vína, přidali jsme jednu nakrájenou cibuli a když se škebličky otevřely, byl pokrm hotov. Jako přílohu jsme zvolili rýži a každou stvůrku jsme si pokapali citronem.) Speediholka nás při konzumaci bedlivě pozorovala, ale uvnitř škeblí viděla divná očička, jazýčky a odložila ochutnávku na příště. Navíc jí pořád byla neskutečná zima, i když na sobě měla snad 4 vrstvy obleční. Záhadu odhalila ve chvíli, kdy jí teploměr ukázal 38°C. Asi se ještě projevily dozvuky dýňové choroby, po panadolovém dopingu ale zvládla celodenní jablečnou šichtu bez větších problémů.
Celý týden jsme poctivě pickovali jablíčka, což znamená, že do našeho příbytku jsme se vraceli vždy nejdříve kolem 17. hodiny jako mátohy vydávající pouze zvuky (máme různé typy kvílení pro sprchu, masáž, domů...:). O pondělí a úterý jsme skoro ani nevěděli, protože práce nám šla pěkně od ruky, dešťové kapky se nám vyhýbaly a my odmakali naši klasiku – 8 binů = 120 NZD/osoba/den. Ve středu jsme se rozjeli, ale bohužel kolem poledne se nad našimi hlavami usadil tmavě šedý mrak, ze kterého během okamžiku začaly téct silné rainové provazce. Hopkali jsme rychle mezi jabloněmi, neboť jsme chtěli co nejrychlejí dokončit bin, to se nám sice podařilo, ale oblečení se dalo ždímat. Domluvili jsme se s Kevinem, že se zajedeme k Wendy převléct a zhruba za hodinku se na sad vrátíme. Byli jsme už celkem vyhladovělí, takže nám Michal udělal úžasnou čínu s rýží (ano, to je ta, co měla být už na valentýnský večer), popili jsme kafíčko a bojovali jsme s lenivou myšlenkou, že uděláme pro dnešek jablíčkům pápá. Nakonec jsme se ale hecli a po hodině a půl přestávkování jsme už stáli nastoupení v nové lajně.
Během škubání červených jablíček jsme obdrželi zprávu od čtenáře a e-mailového kamaráda Wojty, že právě dojeli do Hastings a jestli bysme si večer nedali nějaký sraz. Domluvili jsme se na 19. hodinu u nás. Do té doby jsme se snažili se co nejvíc zregenerovat, abychom vypadali stejně odpočatě a vesele jak na všech našich rajčatových fotografiích. Nevím, nakolik se nám to podařilo, každopádně Slezané Wojta, Eva a Michal byli příjemně překvapení, že opravdu existujeme a že nás konečně vidí i naživo. Probrali jsme snad každý detail života na NZ a pokusili jsme se jim prostřednictvím Wendy sehnat nějaké ubytování (snad to klapne co nejdříve). Ručičky na hodinkách snad sprintovaly, ale stihli jsme popít i pár skleniček vína (bylo znát, že jsme vyšli z jihomoravského alkoholového cviku) a jako zlatý hřeb jsme mohli ochutnat 70% pekelnou vodu. Domácí slivovicí jsme si vypálili všechny dosud odolávající dýňové bacily a během pár vteřin nám bylo tak příjemně teploučko...Za setkání jsme moc rádi a určite budeme v kontaktu i nadále. Také nás těší, že náš web neslouží už jen pro komunikaci s rodinou a přáteli, ale že si k němu nalezli cestu i další čtenáři.
Moc děkujeme všem za zaslané jablečné recepty. Jen jsme zapomněli připomenout, že na NZ není k dostání klasický český tvaroh. Žemlovku ale kamarádka kuchtit zkoušela a tvaroh se jí povedlo nahradit rozhňahňaným sýrem cottage. Určitě ale testneme kuře s jablky a sýrovou přikrývkou. Včera jsme po vzoru Dee z farmy v Ormondville rozpékali kousky jablek s drobenkou, ještě teplou jsme tuhle lahůdku zamíchali s vanilkovým krémem (prodává se v tetrapak obalu ve velikosti jako malé mléko a chutná jako hustý vanilkový pudink, stojí necelé 3 NZD) a můžeme jen doporučit.
03.08.: Je nám ctí Vám všem oznámit, že od soboty jsme Vondrovi:). Poprvé jsme se viděli před 4 lety při sjíždění řeky Ohře, kdy jsme každý měli svého partnera, "jiskra" přeskočila minulý rok v dubnu na svatbě kamarádky a po půl roce vztahu jsme se jeli vzájemně otestovat na Nový Zéland. Celý pobyt jsme si moc užili a dokonce jsme si přivezli i jeden suvenýr, který by se měl vyklubat už koncem listopadu;). Nejpozději zítra přidáme fotky na rajče!
