V pátek ráno nás Kevin potěšil zprávou, že pokud stihneme dodělat dva bloky druhých sběrů, budeme mít volnou i sobotu (všichni pozorní čtenáři již vědí, že na NZ se v zemědělství pracuje 6 dní v týdnu). Sice na jednu stranu bysme uvítali pár doláčů navíc, ale v pátek bylo tak šílené vedro, že nás jablečná šichta dvojnásob unavila a předpověď na sobotu slibovala ještě úmornější teploty. Když jsem šla za Michalem k autu na polední pauzu, tak jsem byla příjemně překvapená, protože mě přivítal čerstvou zmrzlinou nadrcenou z ovoce. V jedné ruce držel jahodovou a v druhé borůvkovou, úplná oáza uprostřed parného jablečného sadu. Doufáme, že se zas brzy budeme pracovat v tomhle bloku, protože tam stačí jen přehopkat koleje a silnici, zaplatit 4 NZD a ledová pochoutka je naše. Konec rozpálené směny byl jak z hororu, protože jsme dělali druhý sběr (nebo přesněji čistění jabloní) na stromech, kde zbylo maximálně 5 jablek. Celou lajnu jsme tak mohli projít doslova v poklusu, ale bin byl stále poloprázdný. Traktorista Sugar, který nám popováží biny a přiděluje nám prázdné, říkal, že bude stačit naplnit bednu do ¾ a dostaneme zaplaceno jako za celý. Asi třikrát jsme mu ukázali náš poslední bin, že už je určitě do ¾ zaplněný, ale Sugar se jen usmál a nechal nás škubat dál. Nakonec jsme prošli ještě další dvě lajny a bin jsme nacpali tak, že jablečná pokrývka pěkně přečuhovala. Kevin si ale byl vědom toho, že sběr zbytků trval mnohem déle a tak nám za něj zaplatil 40 NZD.
V sobotu ráno jsme opět vstávali v 7 hodin, i když strašák budík měl oddech. Práce nás sice zmáhá, ale i ve dnech volna skáčeme z postele pomalu ve stejnou dobu, jako kdybychom měli mít nástup na sad. Po snídani jsme se již klasicky spojili s Osekem (Pavlovice byly tentokrát nějaké nedostupné) a probrali týdenní novinky. Zatímco Michal hopsal s warcraftíma příšerkama na počítači od Wendy, já jsem si lehla do postele a usnula jsem tak kvalitně, že jsem se probudila až ve 12:30. Protože obloha byla bez mráčku a teploty se blížíly k 30°C, domluvili jsme se s MajklemB a Kubou, že jim ukážeme pláž Waimarama, na které jsme byli již minulý týden lovit škeble.
Michal byl opět natěšený, že si nacpe celý igelitový sáček mořskými lasturkami, ale jeho plány zhatil příliv. Téměř celý útes byl pod vodou a z písečné pláže zbyl jen velmi úzký pruh. Tentokrát jsme ale moře otestovali všichni, protože na sluníčku se bez osvěžení nedalo vydržet. Pak jsme si ještě zaházeli rugbyovým míčem a kluci se pokusili z písku vymodelovat sfingu a imaginární pěkně tvarovanou přítelkyni. Asi bysme se na pláží zdrželi ještě déle, ale měli jsme naplánované od 19 hodin grilování u Martina a Jirky a ještě jsme chtěli stihnout vodopády a nákup masíčka na barbecue. U vodopádů bylo vlivem počasí narváno, ale voda byla tak studená, že ji okusil akorát Michal a tentokrát si ani nikdo z kluků neskočil z útesu.
V New Worldu jsme si nakoupili suroviny na kuřecí a lososové špízy (měli zrovna velké slevy masa, takže jsme ani moc neutratili), chleba se sýrem a slaninou (ten byl samozřejmě také v akci), půl kila salátu Coleslaw, láhev Tramínu a Michal si do pytlíčku přidal i hrst škeblí, když na pláži žádné neulovil. U Martina a Jirky, kteří teď bydlí u sestřenice Wendy, se na grilování sešlo zhruba 15 Čechů, jeden Ital a jedna Chilanka. Pozvání přijali i Vojta, Eva a Michal, kteří u nás byli v týdnu na návštěvě. Byli hodně překvapení, když na dvoře potkali další dva známé Čechy, se kterými bydleli 2 dny poblíž Aucklandu. Holt na NZ se znají snad všichni Češi:). Akce to byla povedená, přijemně jsme si pokecali, Michal se pokusil rozmnožit doláče při pokeru a oba jsme se skvěle nadlábli.
Kolem půlnoci jsme se rozhodli, že zkusíme dát ještě šanci Cru clubu a protože jsem byla patrně nejméně posilněná alkoholem, pasovala jsem se na řidiče Mitsumyšítkové posádky. V klubu nás opět přívitaly obézní potetované slečny v nevkusných minišatech, chlápci podivného vzhledu s nagelovanými ublízlými vlasy, takže jsme naznali, že nejlepší bude si dát pouze jeden drink ( rum s colou) a jet domů. Stejný názor měl i Honza, ostatní v klubu zůstali až do ranních hodin. Já jsem si opět sedla za volant, i když jsem byla už trochu veselejší a taky ospalejší. Jedeme si tak po jedné z hlavních silnic kolem dostihového závodiště a najednou před námi hromada světel a nápis Police – drink control. Já bych si snad vesele jela dál, ale Michal mě upozornil, že bych asi měla zpomalit a hlavně strážce zákona nepřejet. V rámci noční akce stavěli každé auto, takže ani já jsem neunikla. Pan policista na mě cosi spustil rychlou angličtinou, tak jsem se jen přiblble usmívala...teda jen do té doby než začal vytahovat podivnou hadičku a chtěl, abych do ní dýchla. Byla jsem pěkně nervózní jednak proto, že se mi za mnou řidičskou kariéru ještě nestalo, aby mě Policie stavěla a hlavně jsem neměla tak úplně čisté svědomí, co se požití alkoholu týkalo. Uniformovaný příslušník se mě ještě ptal, kolik že mi je let. Samozřejmě že jsem to spletla, protože narozeniny jsem měla teprve nedávno a ještě jsem se s novou číslovkou nesžila, stejně tak se zajímal, jestli jsem večer něco požila. Hrdinně jsem se přiznala, protože na NZ je určitá povolená tolerance alkoholu za volantem a já doufala, že se do ní vlezu. Před očima mi automaticky vyskakovaly doláčové sumy s několika nulami, které bych musela zaplatit, pokud by krabička zasvítila červeně. Na druhý pokus jsem už do trubičky dýchla dostatečně dlouho a přístroj zasvítil zeleně...juchuuu.
Na neděli jsme se těšili už celý jablečný týden, protože jsme měli v plánu zajet na trhy v Clive a hlavně na Art Deco festival v Napier. Kolem 10. hodiny jsme všichni vyrazili nejdříve omrknout stánky v Clive, což je malá vesnice na cestě mezi Hastings a Napier. Na travnaté ploše u řeky stálo několik desítek malých stánků, ve kterých prodejci nabízeli nejrůznější sortiment – občerstvení, hračky, umělecké předměty, oblečení...Věděli jsme, že na trhu by měla mít svůj stánek s cukrářskými výrobky i Dee, u které jsme byli před 14 dny na farmě u Ormondville, takže jsem se ji vydali hledat a byli jsme úspěšní. Dee byla překvapená, že nás vidí, tak jsme jí udělali malý kšeft (koupili jsme si muffina, peprmintovou dobrůtku s čokoládou a také valentýnského perníkového pajduláka, kterého zdobila Jana) a dostali jsme pozvání na farmu. Kromě stánků byla součástí trhu i prezentace nablýskaných automobilů zhruba z 50. - 70. let minulého století. Hned bysme si několik kousků vybrali, ale protože jsme chudí jableční škubači, tak jsme se s některými alespoň vyfotili.
Po poledni jsme se už přesunuli směr Napier, kde nás přivítala letecká show nad městem. Prošli jsme si celé centrum a tam jsme kromě nezvyklého množství lidí nepozorovali nic zvláštního, slavnostního. Čím více jsme se blížili k pobřeží, tím více jsme potkávali žen a mužů v krásných dobových kostýmech, které byly propracované do posledního detailu. U moře vyhrávala dechovka, opodál byly zaparkovaní veteráni (tentokrát se jednalo o vozítka cca z 30. - 50. let minulého století) a na promenádě stály desítky altánů, ve kterých poposedávali v křesílkách skupiny lidí v kostýmech, popíjeli kafíčko z malých porcelánových šálků, na stolech měli kvanta načinčaných dezertů a všichni uvolněně debatili a pózovali kolemjdoucím.
Z pláže jsme byli svědky další letecké show a zatímco Michal ji sledoval s otevřenou pusou, já nacvakala desítky snímků. Celá akce se nám moc líbila a byla moc příjemným zpestřením v našem pracovním režimu. K obědu si Michal dopřál turecký ovčí kebab a pak už jsme si jen prošli pár obchod, ve kterých jsme se snažili najít nějaký vhodný dárek v mému úternímu svátku.
Kolem 15. hodiny jsme společně s ostatními uvažovali o cachtání na pláži, ale směrem od Hastings se hnala černá mračna, takže jsme museli naše plány pozměnit. Alespoň jsme se ještě zastavili ve městě u fontány podívat se na průjezd historického osobního vlaku taženého parní lokomotivou, který měl výletní trasu až z Gisborne. Večer jsem nám upekla štrůdlíky, ukuchtila palačinky a Michal Wendy umyl okna, díky čemuž jsme dostali malou slevu z nájmu.
Pche...já jsem přece slušná pořád:). Kluci říkali, že je tu povolené před jízdou vypít asi tři malá piva. No nevím, já bych po takovém množství skončila asi někde pod stolem a rozhodně ne za volantem!
Fido
22.02.12, 11:32
To jsem myslel, ze te v Nymburce a na Morave trochu potrenovali :) Stejne by me zajimalo, proc vsude po svete delaj z chlastu takovej problem, u nas ti nalejvaj co to da :-) Naposled kdyz jsme byli s Petou v Bugru poptat se na kulecnik, tak ten uz sice nemaj, ale barmanka do nas nalila dve zeleny, nez jsme odesli :-)
Tak vytrénovaná jsem byla slušně (myslím, že 3 láhve vína a 3 piva během slunného dne hovoří za vše:), ale tady je alkohol hodně drahý a navíc musíme být ráno do práce fit...Proto se nám hrozně stýská po Dřeváku a jiných úžasných podnicích - jak rádi bysme si dali nějakou večerní ostudu se svými přáteli:)
Krátce z NZ
03.08.: Je nám ctí Vám všem oznámit, že od soboty jsme Vondrovi:). Poprvé jsme se viděli před 4 lety při sjíždění řeky Ohře, kdy jsme každý měli svého partnera, "jiskra" přeskočila minulý rok v dubnu na svatbě kamarádky a po půl roce vztahu jsme se jeli vzájemně otestovat na Nový Zéland. Celý pobyt jsme si moc užili a dokonce jsme si přivezli i jeden suvenýr, který by se měl vyklubat už koncem listopadu;). Nejpozději zítra přidáme fotky na rajče!