V posledních dnech jsem se již dostávala do stadia, kdy mi v hlavě neustále blikalo výstražné světýlko, že „už opravdu ten článek napsat musím“. U seminárek nebo diplomek je jasně stanovený deadline, u textů na Speedí a Simálí web žádné datum odevzdání není a jak už to tak bývá, téměř vždy se najde něco důležitejšího na práci...v našich jablečných týdnech spíš na odpočinek:).
Minulou sobotu jsme se sadem jen zlehka proploužili, protože jsme byli po týdnu rekordních výkonů již pěkně unavení. Kevin a Sugar nás postupně začali kolem 15. hodiny vyhánět ze sadu, což jsme uvítali, protože jsme očekávali jako bonus i náročný večer – rozlučku s Honzikem a Mílou, kteří v pátek zamířili zpět do ČR. V New Worldu jsme si nakoupili suroviny na naše oblíbené lososové a kuřecí špízky a poprvé jsme zavítali i do Millu, což je prodejna alkoholu. Na NZ totiž v potravinách koupíte pivo nebo víno, ale pro něco tvrdšího jíž musíte do specializovaných kšeftíků (The Mill, Liquorland...). Michalovi se sbíhaly sliny na rum, ale litr stojí kolem 40 NZD, což znamená v přepočtu asi 600 Kč a to nám (zvyklým na Tuzemák za pár kaček) příšlo příliš. Nejlevnější láhev vodky je možné sehnat za 20 NZD, ale je nezbytné si hlídat procenta alkoholu, protože některé nemají ani polovinu obvyklé voltáže. V prodejnách tohoto typu se také nachází velké chlazené místnosti, ve kterých je k dostání poměrně široký pivní sortiment. Zatímco já jsem tam klepala kosu, Michal se kochal a byl ve svém živlu a hned se zajímal, jakou asi tak značku chlaďáků tam mají...no Goedhartí určitě nee, na NZ totiž frčí Daikin. Nakonec jsme jako skrblíci odcházeli s prázdnou, ale až bude nějaká oslavovací příležitost určitě se tam vrátíme alespoň pro Portské, kterého tam měli několik poliček.
Večer se v příbytku Wendy sešlo zase více než 10 Čechů, grilovalo se, povídalo a jako kulisu jsme si pouštěli ty nejlepší (nebo nejhorší?) diskotékové hity z 90.let. Z Pavlovic i z Nymburka jsme sice měli hodně kvalitní alkoholový trénink (chvilka nostalgie – ááá ty večery u Zborovských, u Kolíka a hlavně ve Dřeváčku), ale minulou sobotu nám stačilo pár loků vína, rumu a vodky a už jsme vesele tančili v obýváku. Kolem půlnoci jsme se odebrali do postele, ale ještě celé dopoledne se nám nohy trochu pletly a neurony byli chudáci nějací utlumení.
Abychom se trošku probrali, domluvili jsme se s Evou, Wojtou a Michalem, že vyrazíme na menší výlet mimo hastingskou šeď. Nakonec volba padla na Te Mata peak, kde jsme sice byli už několikrát, ale ještě jsme si neprošli všechny trasy ze všech směrů, takže pořád máme co objevovat. Tentokrát jsme si to od parkoviště zamířili přes sekvojový lesík přímo vzhůru a po náročném jablečném týdnu nám stačilo pár výškových metrů a už jsme funěli. Pro slezské přátele to byl premiérový výstup a byli mile překvapení, že kousek za městem se nachází takové krásné zelené kopečky.
Věděli jsme, že nás budou čekat druhé sběry, ale netušili jsme, že jimi vyplníme prakticky celý týden. Hlavně second pick na stromech, které jsme očesali skoro celé už napoprvé byl vtipný...nebo spíš tragický. V některých lajnách jsme si doslova připadali jako houbaři, když jsme se rozhlíželi doprava, doleva, jestli nezahlédneme ne větvích alespoň jednu červenou kulatou věc. Jsem dokonce říkala, že by se nám hodila i gpska a hinty, protože nalezení jablíček se rovnalo odlovu kešky s obtížností 5. Náš výkon se od pondělí do středy stále jen snižoval v souvislosti s poklesem počtu plodů na jabloních, takže jsme nakonec skončili u 7 binů za den a to se nám teda dvakrát nezamlouvalo. Bereme to ale tak, že každý den není jablečné posvícení a některé dny si vyděláme víc a jindy skončíme pomalu na NZ minimálce. Pořád ale máme za měsíc pěkný český manažerský plat:).
Od čtvrtka nás Kevin připravoval na to, že budeme mít velmi pravděpodobně až 2,5 dne volna, protože se čeká, až dozrají další jablečné bloky. S Michalem jsme si začali plánovat i přes nepříznivou předpověď počasí výlet do pralesa k termálním potůčkům a už jsme se těšili, až se pořádně zregenerujeme, ale nakonec bylo všechno úplně jinak. V pátek jsme vypomáhali se second pickem druhé skupině (celkem pro Wake´s pracují 4 skupiny sběračů, dvě napřímo a dvě přes kontraktory), což také bylo žůžové, protože v některých řadách bylo jablek, že nám jen ruce kmitaly a jinde jsme lezli na žebřík kvůli třem jablkům.
Doufali jsme alespoň v celý volný víkend, abychom stihli zrealizovat naše cestovatelské plány, ale Kevin nás nechtěl nechat zahálet a na sobotu nám dohodil sběr pro sousedního pěstitele. Předpověď počasí hlásila déšť a meteorologové varovali před rizikem vichřice, ale i přesto jsme v 7:30 stáli nastoupení v jablečné lajně. A nestačili jsme se divit. Tak krásně obsypané jabloně jsme za naši sběračskou kariéru ještě neviděli. Jeden bin jsme ve dvou naplnili za necelých 40 minut a do oběda jsme jich stihli navršit 6. Podle dopoledního hladkého průběhu jsme si stanovili troufalý cíl – 14 binů (210 NZD/osoba/den). Naše plány nám ale nakonec překazil déšť a hlavně silný vítr, který si s vršky stromů pohrával tak, že jsme si na žebříku museli dávat pozor, abychom od nich nedostali nafackováno. Snažili jsme se co nejrychleji naplnit sedmou bednu, ale ještě jsme pro vás zvládli natočit krátké video, abyste si dokázali představit, jak si tu na NZ užíváme (Pro ty, kteří ho ještě neviděli – album Picking červených jablíček).
Neděle nakonec byla jediným dnem na zrelaxování a opravdu jsme ji k tomuto účelu využili. Michal jako šikovná hospodyňka nám vypral, poklidil v autě, já jsem aspoň upekla štrůdlíky a poklidila v pokojíku. Před obědem jsme vyrazili na každotýdenní farmářské trhy, kde jsme si slavnostně koupili bochníček českého chleba. Jmenuje se sice Berlin bread, ale to je určitě jen tím, že na NZ nevědí, že existuje nějaká Praha. K večeři jsme si k němu udělali domácí gulášovou polévku podle urbánkovké receptury a k snídani se podával s míchanými vajíčky. Týden přežijeme s bílým toasťákem se zrníčky, ale v neděli zase vyrazíme na chlebový lov.
Od pondělí nám začaly krásné první sběry, ale o tom až v příštím článku, abyste se měli na co těšit:). Jdeme si dát novozélandskou specialitu – zmrzlinu s příchutí Hokey Pokey (více třeba na wikipedii -http://en.wikipedia.org/wiki/Hokey_pokey_(ice_cream) a filmík.
To jsou teda pomery, to to furt leze po jablonich, pres den oskubuva co a koho muze, po nocich flamuje a clovek nema v praci co cist... To se dela? :-D
Aha, já už to pochopila, my jsme jeli na Zéland jenom proto, aby pan Fido rozkulený u počítače někde v Plzni měl zábavu:D. Víš, co to je, celé dni lézt po stromech jak opice a když přijdu z práce, tak mě čeká druhá směna při psaní krátkých zpráv a článků...
Fido
09.03.12, 08:39
Konecne jsi na to prisla :-D To nesmite s tou praci tak hrotit a dat si nekdy poradnej voraz. S vasim nasazenim bych mel uz jablecny nocni mury :-)
Fotky naštěstí nejsou, za strašlivého pištění jsem sama vzala nůžky a před zrcadlem jsem se snažila napravit tu paseku:)
Krátce z NZ
03.08.: Je nám ctí Vám všem oznámit, že od soboty jsme Vondrovi:). Poprvé jsme se viděli před 4 lety při sjíždění řeky Ohře, kdy jsme každý měli svého partnera, "jiskra" přeskočila minulý rok v dubnu na svatbě kamarádky a po půl roce vztahu jsme se jeli vzájemně otestovat na Nový Zéland. Celý pobyt jsme si moc užili a dokonce jsme si přivezli i jeden suvenýr, který by se měl vyklubat už koncem listopadu;). Nejpozději zítra přidáme fotky na rajče!
