Celý minulý týden jsme si rochnili při prvních jablečných sběrech. Už jsme si plánovali, jak si vyděláme každý tisíc dolarů, ale bohužel v pátek kolem desáté hodiny nám došly stromy a my dostali od Kevina až do pondělí volno. A co s načatým týdnem? Už delší dobu máme v hledáčku termální potůčky v Kaweka forest parku, takže cíl našeho putování byl jasný v mžiku. Bylo potřeba jen doladit pár technických detailů, tak jsme vyrazili do Napieru, kde sídlí kancelář DOC pro další informace. Původně jsme si tam chtěli koupit hut tickety, kterými se platí přespání na chatách, ale když jsme zjistili, že na chatě Te Puia lodge by nás noc vyšla na 15 NZD a navíc jsme nevěděli, kdo všechno s námi pojede, rozhodli jsme se pro jednodenní variantu výletu. V kanceláři jsme si alespoň koupili za 2 NZD brožurku s popisem tras a pak jsme vyrazili do města.
Už dlouho jsme nebyli v pořádné civilizaci (nepočítáme nákupy v Pekáči, kde většinou potkáváme lidi ve vytahaných pracovních oděvech stejně jako v sadu), takže jsme si řekli, že si výlet za hranice všedních jablečných dnů pořádně užijeme. Pátek se nakonec nesl v gurmánském duchu – ráno jsme si pochutnali na domácím štrůdlíku, k obědu byly těstoviny s tomatovou a bylinkovou omáčkou a chleba s česnekovou pomazánkou (koupili jsme si totiž velké balení hodně kyselé majonézy a potřebujeme ji nějak spást, přidali jsme máslo, česnek a strouhaný sýr a výsledek byl i přes výraznou chuť majonézy jedlý), jen tak na svačinku jsme si s Michalem skočili do našeho oblíbeného tureckého podniku Anatolia, kde jsme si dali jejich ovčí iskander (kousky masa, rýže, zelenina, kuskus, pečivo a česneková omáčka) a večer jsme si koupili v thajském takeaway kari omáčku s kokosem, cibulí, bramborami a ovečkou, přičemž v rámci šetření jsme si udělali rýži až doma.
Večer jsme doladili detaily našeho výletu se zbytkem výpravy, nastavili budík na stejný čas, jak když vstáváme do práce a šli jsme se prospat. Ráno nastaly první komplikace, kdy jsme jen hodně těžko probouzeli Kubu, který si bláhově myslel, že budeme odjíždět až kolem 10. hodiny dopolední a Saša pro jistotu nevstal vůbec. Nakonec jsme vyrážli ve složení Speediholka se Simálem, Majkl, Kuba a Honza.
Z Hastings do Kaweka forest parku jsme jeli témě dvě hodiny (100 km), protože místní silnice snad už nemohou být klikatější. Posledních zhruba 45 minut už pod koly Mitsumyšítka drnčel pouze štěrk. Paní v DOC kanceláři nás upozorňovala, že zhruba 7 kilometrů před začátkem trasy nás čeká brod, který není průjezdný při vyšším stavu vody. My jsme měli štěstí a vozítkem jsme projeli naprosto hladce.
Kolem desáté ráno jsme dorazili na výchozí bod – parkoviště u Mangatutu Thermal Springs. Bylo pod mrakem, chladno, tak jsme koupání ve 100 metrů vzdálených hot pools naplánovali až na konec výletu. Termální potůček je výrazně menší, než co jsme viděli v Taupu nebo ve Wai-O-Tapu. Tady to mají vymyšlené tak, že jsou u potůčku dvě velké plastové vany napájené trubkou. Voda má dobře přes 30°C, prostě příjemná speediholčičí teplotka.
Z parkoviště jsme museli jít asi 20 minut zpět po silnici k začátku naší okružní trasy. Teplota vzduchu opravdu v ranní hodinu nebyla zrovna nejvyšší, takže jsme na sebe oblékli mikiny a bundy, ale už při prvním stoupání jsme vysvlékali vrstvy jako z cibule. Zatímco na povánočním Tongariro alpine crossing jsme měli pocit, že bysme si dali i nějaké ty náročnější trasy, tak po týdnu jablečných sběrů jsme funěli i při zdolávání pralesních pidikopečků. Cesta k termálním pramenům Mangatainoka trvala více než 3 hodiny a jakmile jsme se vyškrábali na nějaký ten vrchol, hned po něm zaručeně následovalo prudké klesání. Poslední úsek jsme se slaňovali po bahnitém terénu tak dlouho, že jsem měla až puchýře na palcích u nohou, jak jsem brzdila.
Akorát v čase oběda jsme dorazili k pramenům Mangatainoka, rychle si svlékli botky a ponožky a hurá si svlažit nohy...tedy spíš opařit. Všichni jsme se natáhli na zem, s nohama v bazenkách a zmoženi po pracovním týdnu jsme byli během chvíle úplně tuzí. Kolem 15. hodiny jsme naznali, že je nejvyšší čas vyrazit zpět k autu, protože cesta nám měla podle průvodce zabrat ještě další zhruba 3 – 4 hodiny. Michal nám sliboval pohodovou cestu podél řeky, tak jsme si představila krásnou rovinku jako je například na Šumavě kolem Vydry, ale to byla chyba. Cesta zpět byla totiž snad stejně terénně náročná jako ta dopolední. Navíc Michal špatně došlápl na nějakém kamení a trochu si pochroumal kotník a pravé koleno, takže nestačil bleskovému tempu, které nastolil Honza. I přesto jsme ale byli u auta už za 2 hodinky.
Když jsme dorazili na parkoviště, už zdálky na nás volala další česká skupinka, že určitě musíme být ti blogeři, že nás znají z internetu. Na tenhle moment jsem čekala už od počátku vzniku našich stránek, akorát jsem předpokládala, že nás někdo pozná, až se budeme špinaví a zpocení někde lopotit v sadu. Nakonec jsme zjistili, že pracují v Hastings na borůvkách a že se znají i s Evčou, Wojtou a Michalem. Do bazénků u parkoviště nakonec hupsnul jen Michal, zatímco my jsme živě debatili.
Cestou zpátky jsem v řízení Mitsumyšítka vystřídala unaveného Michala a byla to jízda hrůzy. Brod jsem překonala bez problémů, ale několik desítek kilometrů nás provázela tak hustá mlha, že jsem se plížila dvacetikilometrovou rychlostí s očima nalepenýma na předním skle, abych se mohla orientovat podle středových čar na silnici. Původně jsme měli v plánu ještě nakoupit v Pekáči a stihnout tradiční sobotní grilování, ale když jsme v Napier uviděli ceduli McDonald, všichni jednohlasně zvolili pořádnou burgerovou variantu se zmrzlinkama a bezedným nápojem.
Jsme moc rádi, že se nám zadařilo po dlouhé době opět vyrazit do přírody a nejradši bysme v pralese ještě nějaký ten den zůstali a zdolali nejvyšší horu Kaweka, která měří něco málo přes 1700 m.n.m. Tak třeba příště...
Taková super dlouhodobá celoroční dovolená.. A už se stýská po domově? Co angličtina, zlepšila se trochu..
Jinak super fotky (hlavně v hlavičce), to bych mohl refrešovat pořád
Oldo, díky za komentář a zdravíme na Volárnu:). Vezmu to postupně - zatím spíš mám pocit, že je to práce než dovolená, i když pár pěkných výletů už jsme podnikli (Třeba ten poslední na Mt. Taranaki byl super!). Tak po domově se nám stýskalo hlavně v období Vánoc, jinak nám díky skypu, mailům a stránkám ani moc nepřijde, že jsme tak daleko...Komunikace funguje skvěle! A angličtina...no...Vzhledem k tomu, že pořád bydlíme s nějakými Čechy, tak já žádné velké pokroky nepozoruju, uvažuju o tom, že si tu koupím učebnici a budu ve volných chvílích opakovat gramatiku. Do hlavičky se vždycky snažíme vybrat ty nejlepší a nejrozmanitější fotky, ještě lepší by ale bylo je doplnit popiskama, kde byly pořízené.
To s tou angličtinou jsem si přesně myslel, že to tak bude (nic moc).
I kamarád co byl půl roku na erasmu, tak říkal, že spíš popíjeli s čechama a že english nic moc nevylepšil.
Volárna zdraví NZ :)
Krátce z NZ
03.08.: Je nám ctí Vám všem oznámit, že od soboty jsme Vondrovi:). Poprvé jsme se viděli před 4 lety při sjíždění řeky Ohře, kdy jsme každý měli svého partnera, "jiskra" přeskočila minulý rok v dubnu na svatbě kamarádky a po půl roce vztahu jsme se jeli vzájemně otestovat na Nový Zéland. Celý pobyt jsme si moc užili a dokonce jsme si přivezli i jeden suvenýr, který by se měl vyklubat už koncem listopadu;). Nejpozději zítra přidáme fotky na rajče!
