Výprava do kraje, kde vládne Mt. Taranaki – 2. část
Kde jsme to včera skončili? Už vím, plni zážitků a prachu po těle jsme se slanili z Mt. Taranaki. Kluci už po cestě do města New Plymouth vymysleli geniální plán, že bychom se mohli umýt a zároveň se zrelaxovat v aquaparku. Uliho česká kamarádka Martina tam bydlí a pracuje, dopředu věděla o naší cestě, takže nebylo nic snažšího než jí napsat a poptat se, jak je na tom New Plymouth s dostupností bazénů či vířivek. Dostali jsme tip na krytý bazén přímo u moře, pěkně jsme si projezdili centrum, několikrát se vraceli, ale nakonec jsme byli úspěšní. Byli jsme velmi příjemně překvapení, že vstup na neomezenou dobu stál 3.50 NZD/osoba, což je jen o dolar dražší než veřejná pětiminutová sprcha v centru Taupa. Naložili jsme se asi na půl hodiny do nejteplejšího bazénku a k úplné spokojenosti nám chybělo snad už jen masážní bublání a postel. Chvíli jsme pozorovali cvrkot a zaujalo nás, že na NZ se vůbec neřeší, v jakém oblečení jde člověk do bazénu – vedle nás se smáčela slečna v tílku, podprsence a kraťasech, potetovaný Maor skákal do vody také kompletně oblečen a postarší žena asijského vzhledu vylezla celá zahalená i z páry. Všechny bakterie z návštěvníků má asi zabít ten nadbytek chloru, který jsme pocítili na těle ve formě červené vyrážky.
Po bazénu klukům znatelně vyhládlo a tak jsme si naplánovali cestu do Burgerfuel, což je síť rychlého občerstvení, kde ale prodávají v porovnání s Mc Donaldem dvakrát tak velké obložené žemle v ceně kolem 9 NZD. Při čekání na objednávku jsme se opět setkali s Ivou a Petrem, které jsme poznali už pod sopkou i na jejím vrcholu. Došla za námi i Martina, u které nám Uli domluvil na jednu noc ubytování. Všichni společně jsme popili pár piv a skvělý Tramín z Gisbornu, probrali jsme práci a další plány na NZ a domluvili jsme se, že v sobotu podnikneme nějaký menší výlet v okolí.
V sobotu jsme nejdříve vyrazili do centra, kde jsme využili Martininých průvodcovských služeb. Nejdříve nás vzala k jedné z hlavních atrakcí – kinetické skulptuře na pobřeží. Prostě si představte pružnou tyč čnící do výšky několika metrů na konci s balónkem, která se naklání ve směru fučícího větru. Někomu to možná přijde úžasné, my jsme spíše kroutili hlavami. New Plymouth má zhruba stejně obyvatel jako Hastings (50 tisíc), ale působí rozvinutějším dojmem, možná i kvůli tomu, že je to cetrum obchodu s velkým přístavem. Po prohlídce přímořské promenády jsme se přesunuli v vyhlídce Paritutu u cukrových homolí. Celé město má značně kopečkovitý ráz, i když z vrcholu Mt. Taranaki se všechno pod námi jevilo jako polabská placka. Výstup na vyhlídku měl trvat 30 minut, nejdříve jsme pohodově stoupali po schodech, ale zhruba v půlce na nás čekaly skály s řetězy. Místní se po strmém terénu plazili v žabkách nebo bosí, my jsme nakonec byli rádi za pohorky. Z Paritutu je pěkný výhled na celé město, na mohutný vulkán a přímo pod námi z moře vystupovaly malé ostrůvky, kterým se říká podle oblého tvaru sugar loafs (cukrové homole).
Dalším naším cílem se staly bílé útesy u vesničky Pukearuhe cca 40 kilometrů severovýchodně od New Plymouth. Celá trasa měřila zhruba 6,5 kilometrů a podle informační brožury měla trvat 4 hodiny (my jsme už vytrénovaní, tak jsme ji šli o hodinu méně).
Před cestou jsme si v místním tisku zkontrolovali dobu přílivu a odlivu a první část trasy jsme šli po pobřeží z černého písku, sem tam jsme si smočili nožky v chladném moři a kluci zkoušeli šplhání po útesech. Zpět jsme se prošli kolem koryta téměř vyschlé řeky a pak jsme si užili pořádně strmé pralesní stoupání. Z nejvyššího bodu jsme měli krásný výhled na celé pobřeží, které svým tvarem připomínalo dort okousaný od myšek.
Do města jsme se vrátili kolem 17. hodiny, poděkovali jsme Martině za společnost, za možnost nočního azylu a vyrazili jsme po pobřežní Surf Highway hledat vhodné místo na přespání. Po cestě jsme se ještě zastavili u Cape Egmont, což je nejzápadnější bod oblasti s majákem a hlavně hned se 2 poklady. V jedné kešce teď dokonce čeká na dalšího lovce naše žirafka Hermína, doufáme, že si užije pořádné cestování a neskončí v kapse nějakého loupivého mudly. I od majáku byly nádherné výhledy, kolem samé zelené kopečky s kravičkama, moře, sopka v pozadí...prostě typický NZ jako z prospektů.
Místo k přenocování jsme nalezli na vyhlídce nad mořem asi 3 kilometry od města Hawera. Když jsme tam dojeli, blížil se zrovna západ slunce, takže kluci nažhavili fotoaparáty a cvakali a cvakali, dokud se oranžový koláč neschoval za moře. U piknikového stolu se mezitím usídlila rodinka místních, která se nejen kochala romantickým západem, ale hlavně do sebe házela ještě teplé fish and chips. Když jsme tu idylku viděli, bylo rozhodnuto, že také zajedeme zpět do Hawery pro pořádný dlábenec. Michal nám koupil menu za 10 NZD, které obsahovalo velkou porci hranolek, dvě obalené ryby, dva obří párky, obalené kousky ananasu a pak ještě čtyři bramborové placky. Byla to tak mastná nálož, že jsme měli problém ji ve dvou vůbec spořádat. Byla už pořádná tma, ale Uliho ještě čekala stavba přístřešku. Wendy nám sice půjčila stan, ale ve spěchu jsme ho zapomněli zkontrolovat, takže jsme pak byli velmi nepříjemně překvapení, že balení neobsahuje vůbec žádné kolíky ani špagátky na připevnění. Uli vyrazil za svitu čelovky hledat vhodné dřevo a protože už je zkušený cestovatel, po asi půlhodinovém boji nakonec spokojeně ulehl do spacáku.
Další den ráno jsme opět posnídali toastový chleba s hummusem (tentokrát jsme si pochutnali na bazalkovém) a vyrazili zpět do hastingského domova s delší zastávkou v městě Wanganui. Původně jsme si plánovali, že bychom v rámci výletu mohli stihnout projížďku po řece nebo výlet na jet boatu (rychlý člun), ale byla by to pro nás celkem velká zajížďka a čas nás začínal tlačit. Nakonec jsme tedy naplánovali alespoň menší keškovací kombajnění po centru města. Celkem padlo 8 kousků a některé z nich se dokonce blížily ke standardu krabiček od SpeedyGT:). Na posilnění před cestou jsme si ještě zašli do jedné z mála otevřených kaváren a rázem jsme měli pocit, že jsme se ocitli v nějakém českém podniku. Sluníčko krásně svítilo, my jsme se usadili na zahrádku, kde měli pěkný dřevěný nábytek...klukům ke štěstí už chybělo jen orosené točené a nakládaný hermelín!
Pokud shrneme naše čtyřdenní cestování, tak Mitsumyšítko najelo přesně 1064 kilometrů, za benzín jsme utratili kolem 200 NZD, za stravu a cachtání v bazénu do 100 NZD, ale jsme bohatší o spoustu nových zážitků. Výstup na Mt. Taranaki jsme si zařadili hodně vysoko v našem cestovatelském žebříčku a je plnohodnotným soupeřem pro Tongariro Alpine Crossing. Určitě doporučujeme!
Jak jsem již psala, tak nás trochu mrzí, že jsme vynechali splutí Wanganui a že jsme s Mitsumyšítkem nebrázdili kilometry po Forgotten World Highway (SH 43), což je silnice procházející mnoha historickými místy včetně maorských pa (opevněných vesnic), vodopádů, opuštěných uhelných dolů a malých muzeí. Tak zas někdy příště...
Komentáře:
| Fido | | 23.03.12, 09:50 |
Kdyz tak udelam rychlej propocet, tak to vam to auto docela zere, nebo benzin na NZ podrazil... jinak podle fotek to musel bejt dobrej vylet. A ted mars pracovat! :-)