Ve středu po obědě, když jsme zrovna na druhých sběrech naplnili svůj pátý bin, nám Kevin oznámil, že pro nás do konce týdne nemá práci, protože se čeká na dozrání dalších odrůd. Volné odpoledne jsme alespoň využili k exkurzi v jablečném packhousu. Přeci jen už máme zkušenosti s tím, jak se myjí, třídí a balí dýně, tak jsme byli zvědaví, jestli i u jablek je proces podobný. Co všechno jsme při špionáži zjistili, to si přečtete dalším článku, který pro vás s Michalem připavujeme!
Každopádně když jsme se dozvěděli, že před sebou máme celé 4 dny volna, začaly nám v hlavě rotovat různé nápady na výletní destinace. Nakonec se do finále dostal vulkán Taranaki na západě Severního ostrova (cca 400 km od Hastings) a jezero Waikaremoana v NP Te Urewera (cca 200km). Jasným favoritem pro nás byl výstup na soptidlo, ale ještě jsme čekali, jak se vyjádří ostatní a zda-li se k nám někdo připojí. Plán čtyřdenního výletu nadchnul Honzu (Uliho), Majkl s Kubou preferovali nějaký kratší výjezd a holky měly práci na vinici po celý týden.
Ve čtvrtek ráno jsme do Mitsumyšítka naházeli pár kousků outdoorového oblečení, přidali jsme nacpanou jídelní krabici (toastové chleby, hummusy různých příchutí, paštika, sušenky, müsli tyčinky, 8 piv, kafe, cukr, čaje, instantní nudle a samozřejmě nemohla chybět jablíčka) a vzali si všemožné technické vymoženosti (3 fotoaparáty...kdyby některému z nich došla baterka, gpska, čelovky, mobily, počítač na sledování Červeného trpaslíka a případné terénní psaní článků). V 9 hodin nám Wendy donesla stan, který jsme si půjčili pro Uliho a mohli jsme vyrazit.
Brázdili jsme si to po State Highway 2 kolem dýňového packhousu, přes Waipukurau, Dannevirke až do Palmerstonu North. Překvapilo nás, jak vehementně se na silnici pracovalo, projížděli jsme asi 5 stavenišť a před městem jsme si střihli i poměrně dlouhou kopcovitou objížďku. Díky ní jsme se ale dostali k větrné farmě, což je oblast, kde je na sobě namačkaných 55 obřích větrných elektráren. Vyskočili jsme z auta, že se pokocháme výhledem, ale rychle jsme pochopili, proč tyhle kolosy stojí právě zde, protože jsme málem odlétli...Palmerston North má asi 68 tisíc obyvatel, ale oproti českým městům je to pěkný zapadákov podobně jako naše domovské Hastings. Prošli jsme si okolí hlavního náměstí a kluci se rozhodli něčím malým naplnit svoje žaludky. Po důkladném výběru jsme zapadli do nákupního centra (jůůů, civilizace), kde si Michal s Ulim zvolili indickou kuchyni. Pro Michala jsem hned vybrala omáčku vindaloo s hovězím masem, rýží a indickou plackou naan. Chudák v tu chvíli ještě netušil, že index pálivosti tohoto pokrmu je 5 chilli papriček z 5 možných! Nakonec jsem se odvážila ochutnat i já a zas taková šílenost, ze které by nám tekly slzy, to nebyla. (Michalova poznámka: chilli a kari tam měli dost, ale v kombinaci s olejem a masem to bylo přímo příjemně pálivé, žádný peklo).
Po zhruba hodinové přestávce jsme pokračovali směr Wanganui (cca 40 tisíc obyvatel), což je upravené městečko ležící na stejnojmenné řece (její splutí máme v plánu, ale bohužel to s půjčením výbavy a přespáním není zrovna levná záležitost). I když v centru byly tytéž obchody a úřady jako v Hastings, vše bylo takové mnohem hezčí, kolem samá zeleň a dlouhá pobřežní promenáda. Zatímco Uli v autě spokojeně odfukoval, my jsme si s Michalem alespoň skočili na kafíčko, čokoládový shake a muffina. Kolem 15. hodiny jsme už zase pokračovali v cestě přes města Hawera a Stratford až do našeho čtvrtečního cíle – parkoviště u informačního centra North Egmont, které je výchozím bodem pro zdolání vulkánu.
Když jsme poprvé spatřili sopku v dálce, mysleli jsme si, že si z nás někdo dělá srandu a že je to tak moc špičatý mrak. I když jsme s Mitsumyšítkem dojeli až do téměř 1000 m.n.m., pořád nás ještě čekalo více než kilometr a půl výškového šplhání. My jsme měli spaní vyřešené, ale pro Uliho jsme museli najít travnatý plácek vhodný pro postavení stanu. Kousek opodál už jeden přístřešek stál a jak se ukázalo byli to další čeští cestovatelé Iva s Petrem. Večer bylo krásně jasno, kochali jsme se výhledem na vulkán a doufali, že i náš výstup budou provázet sluneční paprsky.
Šplhání na sopku
Michal ráno vstal už kolem 7. hodiny, aby stihnul nafotit východ slunce ze všem možných úhlů a v různém čase. Navíc byl úžasný výhled na sopky v NP Tongariro, i když jsou vzdálené zhruba 130 kilometrů vzdušnou čarou. Na snídani jsme se posilnili zbytkem toastů, pěnovým chlebem s marmeládou a kafíčkem z termosky. Zabalili jsme si do batohů několik litrů vody, jídelní igelitku, pláštěnky, kraťasy a samozřejmě jsme nažhavili fotoaparáty. Na výstup jsme vyráželi chvilku po 8. hodině a podle informačních tabulí nás čekalo 8 – 10hodinové dobrodružství. První pralesní úsek byl spíše procházkový, ale i tak jsme se pěkně zapotili, že už na první vyhlídce jsme sundávali přebytečné vrstvy oblečení, prudší zpevněná cesta nás dovedla až k chatě Tahurangi Lodge ve výšce 1492 metrů.
Poté jsme vkročili do kamenitého údolí, ze které nás vyvedlo několik desítek schodů. Měla jsem pocit, že jednotlivé schody jsou snad postupně vyšší a vyšší, ale ten nejhorší úsek nás teprve čekal. Podobně jako při výstupu na Červený kráter v rámci Tongariro Alpine Crossing, i tady jsme strmě stoupali struskou (něco jako štěrk, větší kousky škváry) stylem jeden krok nahoru, dva dolů. Chvílemi byl sklon kopce tak velký, že jsme museli zapojit i horní končetiny a doslova jsme lezli po čtyřech.
Zhruba 400 výškových metrů před cílem vystřídaly strusku skály. Skalnatý úsek už byl o poznání jednodušší, i když občas člověk nevěděl, čeho se chytnout, aby se neskutálel dolů. Teprve tady jsem začala Michala strašit tím, že zpáteční cestu asi nezvládnu a že pro mě na vrcholku bude muset přistát vrtulník:). Po pořádné dávce dalšího stoupání jsme se už vyhoupli přímo do zasněženého kráteru. Nádhera. Posledních 100 metrů jsme skoro vyběhli, jak jsme se těšili na výhledy ze samotného vrcholku.
Čekali jsme, že ve výšce přes 2500 metrů budeme klepat kosu, ale sluneční paprsky nás krásně zahřívaly, že jsme na vrcholku strávili snad více než hodinku. Výstup jsme zvládli za pěkné 4 hodiny i s občerstvovacími a fotografickými zastávkami, Uli si Mt. Taranaki vyběhl ještě o půl hodinky rychleji. Na kopečku jsme se znovu setkali s Ivou a Petrem, probrali jsme práci a cestování na NZ i v Austrálii a přitom jsme se poobědvali chleba s úžasným hummusem s kousky restovaných kešu oříšků a chilli. Také musíme zmínit, že to pro nás oba s Michalem byla nejvyšší hora, na kterou jsme kdy vlastními silami vyšplhali a líbilo se nám to natolik, že určitě budeme v kopcolezení pokračovat.
Cesta zpět nebyla vůbec procházka růžovou zahradou, zdolat skály nakonec nebyl takový problém, ale o poznání horší byl sjezd po strusce....v podstatě jsme si pěkně zalyžovali, kluci si několikrát natloukli zadnice, já jsem zas pořád máchala rukama, jak jsem se snažila udržet rovnováhu (no však jste už jistě viděli naše videa na rajčeti). U chaty jsme vyklepali kamení z pohorek a do cíle jsme dorazili téměř přesně za 8 hodin.
Geografická a historická vsuvka
Mt. Taranaki (neboli také Mt. Egmont) je sopka čnící do výšky 2518 metrů, která svým tvarem připomíná známou japonskou sopku Fudži. Poslední výbuch byl zaznamenán před 350 lety, ale stále je považována spíše za dřímající než za vyhaslou. Národní park Egmont vznikl v roce 1900 a je tak druhým nejstarším národním parkem Nového Zélandu.
Pro Maory je sopka Mt. Taranaki posvátným místem, protože tu jsou pohřbeni jejich náčelníci a v dobách nebezpečí poskytovala úkryt. K vulkánu se také pojí následující legenda – Podle báje patřil Mt. Taranaki do skupiny sopek v pohoří Tongariro. Musel se ale rychle přestěhovat, když ho Tongariro nachytal s Pihanga, krásnou sopkou nedaleko jezera Taupo, která byla Tongarirovou milenkou. Tongariro byl tak rozhněvaný, že odfoukl Taranaki až na pobřeží. Jak ve vzteku a hněvu poražený Taranaki letěl, vyryl v zemi širokovou jizvu, což je řeka Wanganui (upraveno podle průvodce Nový Zéland od Lonely Planet).
Poblíž sopky Mt. Taranaki není žádné větší pohoří, což znamená, že její vrcholek poskytuje za jasného počasí nádherný výhled po okolí. My jsme měli pocit, že krajinu pod vulkánem vidíme z letadla. Celý kužel je dokola pravidelně olemován pásem lesů, za kterým začinají přesně nalinkované čtverečky farem a pastvin. Jako důkaz přikládáme fotografii z autoatlasu, kde jsou vidět i desítky dostředivých cest. Jinak je zajímavé, že snad většina lidí žijící v blízkosti vulkánu má doma jeho vyobrazení na stěně, ale na samotném vrcholku nikdy nebyli. Je pravdou, že my jsme na cestě vzhůru potkali především Čechy, Novozélanďané podle záznamů v infocentru chodí spíše méně náročné trasy kolem hory.
Zážitky z města New Plymouth a ze zpáteční cesty vám přiblížíme v článku, který bude co nejdříve následovat!
03.08.: Je nám ctí Vám všem oznámit, že od soboty jsme Vondrovi:). Poprvé jsme se viděli před 4 lety při sjíždění řeky Ohře, kdy jsme každý měli svého partnera, "jiskra" přeskočila minulý rok v dubnu na svatbě kamarádky a po půl roce vztahu jsme se jeli vzájemně otestovat na Nový Zéland. Celý pobyt jsme si moc užili a dokonce jsme si přivezli i jeden suvenýr, který by se měl vyklubat už koncem listopadu;). Nejpozději zítra přidáme fotky na rajče!
