Minulý jablíčkový týden byl kvůli častým dešťovým přeháňkám hodně slabý a navíc jsme před sebou měli čtyřdenní velikonoční prázdniny (na NZ mají státní svátek i na Velký pátek). Vlivem nepřízně počasí jsme nakonec dostali od Kevina day off i ve čtvrtek. Pět dní volna, meteorologové nekompromisně hlásili pro oblast Hawkes Bay samé heavy rainy a nám vstávaly vlasy hrůzou při pomyšlení na tak dlouhé zevlení v příbytku Wendy. Od výletu na Mt. Taranaki jsme ale věděli, že Uli s Martinou mají v plánu výlety v NP Tongariro. Tak nějak implicitně jsme předpokládali, že když je v Hastings ošklivo, provazce deště se snáší na celý Zéland a vůbec by nás nenapadlo, že byl Uli do kraje vulkánů opravdu vyrazil. Pro jistotu jsme ale omrkli týdenní předpověď a všude mimo Hastings se na nás usmívala sluníčka, takže během pár vteřin bylo rozhodnuto – Tentokrát Horu osudu pokoříme:).
Odjezd jsme domluvili na páteční odpoledne a nakonec směr Taupo vyrážela dvě vozítka o celkem 7 lidech (Martina z New Plymouth se připojila až na mistě). Cestou nás doprovázela šedá dešťová mračna, ale nad Taupem už nás čekala téměř modrá obloha, což jsme si nechali líbit. Už za tmy jsme dojeli do DOC kempu Mangahuia, který velmi dobře známe již z našeho povánočního putování. Tentokrát byl ale nacpaný k prasknutí. Nebyli jsme totiž jediní, kdo dostal nápad si o prázninách projít prý nejlepší jednodenní túru na Novém Zélandu.
Budíky jsme si nastavili na 6. hodinu ranní, dojeli jsme pro Uliho a Martinu, kteří spali ve vesničce National Park v backpackeru (měli ho zaplacený už dopředu a netušili, že my se také nakonec rozhodneme jet a spát v kempu). Posilnili jsme se toasťákem s ostružinovou marmeládou a vyrazili na start k Mangatepopo hut. My jsme si za cíl dali výšlap na Horu osudu a pak stejnou cestou zpět, zatímco ostatní si chtěli projít celý Tongariro alpine crossing. Tahle varianta byla velmi výhodná s ohledem na dopravu mezi startem a cílem, protože já jsem mohla na konec trasy dojet s Mitumyšítkem a Michal s Martininým autem a nemuselo jsme platit každý 25 NZD za autobus.
Cesta do sedla pod Mt. Ngauruhoe nám utíkala hezky svižně, protože už jsme věděli, do čeho jdeme a nenechali jsme se rozházet nějakým tím stoupáním. Obloha na nás modře zářila, sopky se jako modelky předváděly v celé své kráse (dokonce jsme viděli i 130 kilometrů vzdálený vulkán Mt. Taranaki) jen turistů by na chodníčkách mohlo být méně. U odbočky na Horu osudu jsme si zopakovali focení, ale tentokrát jsme se nemračili, protože jsme tušili, že se konečně vyškrábeme na vrchol.
Začátek samotného výstupu nebyl kdovíjak obtížný, pak přišla již známá strusková pasáž ve stylu jeden krok nahoru a tři dolů, nejnáročnější byl určitě strmý skalnatý úsek. Byli jsme překvapeni, v jaké obuvi jsou lidé schopni se na takový trek vypravit, hadrové kecky totiž nebyly vůbec ničím neobvyklým, žabky jsme ale tentokrát nezahlédli. V průběhu trasy jsme také potkávali hodně turistů, kteří výstup na Horu osudu vzdali, což nám na optimismu moc nepřidávalo, protože ani my se nepovažujeme za nějaké extra zdatné kopcolezce. Zhruba po dvou hodinách od sedla jsme ale přeci jen s Ulim a Martinou stanuli na vrcholu. Hurááá! Úsměvy nám trochu zkazily jen mráčky, které se vyrojily kolem kráteru a znemožnily nám tak výhled na ještě vyšší Mt. Ruapehu.
Cestou dolů jsme se rozhodli následovat ostatní, kteří sopku sjížděli v podstatě šusem jako na lyžích. Už když jsme se sápali nahoru, viděli jsme pištící skupinky, které svištěly z kopce a co chvíli padaly na zadek. Já jsem nakonec nespadla ani jednou, zato Michal se vykoulel ve strusce snad desetkrát. U rozcestníku jsme poobědvali výtečný hummusek s chilli a kešu oříšky, rozloučili jsme se s Ulim a Martinou a vydali jsme se zpět k vozítkům.
Sraz s ostatními jsme měli na parkovišti Ketetahi. Tam jsme si uvařili kafíčko, zodpověděli dotazník pracovníka DOC o tom, jak se nám líbil trek (Na otázku, co nám na trase chybělo, Michal pohotově odpověděl že stánek s pivem:) a dvě hodinky jsme si počkali, než dojde zbytek české grupy. Zajeli jsme opět do National Parku, protože tam byl široko daleko jediný obchod s alkoholem. Za zmínku určitě stojí skutečnost, že na Novém Zélandu mají o Velikonocích zákaz prodeje alkoholu (sobota byla jediným dnem, kdy se dal pořídit, v neděli jsme byli na nákupu ve velkém supermaketu a část s alkoholem byla nepřístupná).
Na nedělní dopoledne byl v plánu sestup do volně přístupné jeskyně Okupata, kterou jsme už také navštívili při povánočním putování. Vybavili jsme se čelovkami, někteří dokonce nazuli gumáky a odvážně jsme se pustili do podzemí. Tam na nás opět čekali červíci se svítícíma prdelkama a oba Michalové se pokusili proniknout až na konec, což se jim minule nepovedlo. Zastavilo je až podvodni jezero, které se nedalo v gumácích přebrodit. Každopádně všichni byli z výletu do jeskyně nadšení a my s Michalem jsme si alespoň připomněli naše keškovací výpravy do všemožných rour.
Z jeskyní jsme se vydali do National Park Village natankovat a pak podle autoatlasu na technický skvost místního stavitelství železnic – spirální stoupání trati o 240m z údolí nahoru. To, co v autoatlasu vypadá hustokrutopřísně, je ve skutečnosti přeci jen trochu slabší. Dojeli jsme na místo a podle velkých cedulí našli vyhlídku na skvost. No, bohužel jediné, co jsme viděli, byl kopec, kde bylo tušit železnici. Naštěstí místní rotariáni vystavěli model, jak se trať kroutí tunelama kopcem. Jedním slovem úchvatné, posuďte sami!
V National Park jsme se rozloučili s Martinou a vyrazili do Taupa. Tam jsme zamířili do horkého potůčku se vykoupat a pak do PakNSave na nákup. Po obstarání potravin na snídani jsme hladoví hledali nějaké zajímavé exotické takeaway. Nakonec podle cedulí jsme došli do indického podniku, který byl regulérní restaurací, ale jednou snad můžeme zkusit něco lepšího :-). Michalovi jsem v menu vybrala zajímavě nasládlou kari omáčku, ve které byly u kousky sušeného ovoce K tomu jsme si objednali rýži a nadýchané placky naan. Ostatní své chuťové buňky tolik nešetřili a pochutnávali si na pokrmech extrémní pálivosti typu vindaloo. Ondru dokonce ostré jídlo tak zmohlo, že mu na obličeji vyrašily kapky potu.
Večer jsme strávili v kempu Reids farm, který už také znáte z našich článků, protože jsme v něm trávili Silvestra. Hned po příjezdu jsme z vedlejších aut slyšeli češtinu, ale až ráno jsme zjistili, že to byli naši čtenáři, se kterými jsme se potkali už v Kaweka forestu (Zdravíme!). Dopoledne jsme pak strávili zevlením na sluníčku, zajeli jsme znovu omrknout vodopády Huka falls a vrcholem dne byl výstup na pidisopku Tauhara (zhruba 1000 m.n.m.). Šplhali jsme se asi hodinu pralesní cestou, ale výhled z vrcholku stál za to. Měli jsme celé okolí jezera Taupo jako na dlani a dokonce jsme viděli i mračna snášející se nad Hastings. Jen těch hmyzáku by na vyhlídce mohlo být méně, abychom se aspoň mohli vyfotit v normální pozici a ne s máchajícíma rukama.
U aut jsme dojedli zbytky svých hummusů a vydali jsme se zpět do Hastings. U cedule s nápisem, že nás vítá oblast Hawkes bay, se najednou zatáhlo a mračna se nás nepustila až do Napier. Jsme moc rádi, že jsme s celou bandou podnikli druhé putování v NP Tongariro a v okolí Taupa a i když výstupy na sopky nebyly úplná brnkačka, tak v úterý jsme už opět akčně hopsali v sadu na žebříky!
03.08.: Je nám ctí Vám všem oznámit, že od soboty jsme Vondrovi:). Poprvé jsme se viděli před 4 lety při sjíždění řeky Ohře, kdy jsme každý měli svého partnera, "jiskra" přeskočila minulý rok v dubnu na svatbě kamarádky a po půl roce vztahu jsme se jeli vzájemně otestovat na Nový Zéland. Celý pobyt jsme si moc užili a dokonce jsme si přivezli i jeden suvenýr, který by se měl vyklubat už koncem listopadu;). Nejpozději zítra přidáme fotky na rajče!
