V posledních dvou týdnech jsme s Michalem přehodnotili naše původní novozélandské plány, protože se budeme pravděpodobně vracet dříve do ČR a rozhodli jsme se tak vydat co nejdříve cestovat na Jižní ostrov. Uskučela jsem ještě alespoň týden pickingu jablíček navíc, takže jsme s prací končili až v sobotu 14. dubna, což je zhruba 2 týdny před plánovaným koncem sběru. Celý týden se nám dařilo a i poslední zkrácenou směnu jsme nezůstali pozadu. Počasí bylo ideálně zamračené a nám se sbíralo s neuvěřitelnou lehkostí, ještě jsme stihli udělat památeční fotografii se všemi ostatní pracanty z Kevinovy skupiny a před 15. hodinou jsme zamáčkly slzy při odevzdávání našich věrných bucketů.
Na večer jsme pozvali ostatní do Wendynina příbytku na rozlučkovou párty. Přece jen jsme v Hastings pobyli více než pět měsíců, za tu dobu jsme si tu vytvořili přátelské vazby a nemohli jsme odjet jen tak, dokonce jsme pozvali i Kevina a traktoristu Sugara. Napekli jsme asi 3 plata listových šneků, nakoupili chipsy, nealko a Michal si stále chladil svůj Bacardi rum. Když všichni dorazili, předali jsme Kevinovi dárek za to, jak se o nás v práci pěkně staral – kuchařskou zástěru s ptáky pukeko. Poctiví čtenáři jistě vědí, na co jsme tím naráželi. Z dárku byl evidentně hodně překvapený a vzal ho s humorem a dokonce nám v něm několikrát zapózoval.
Na neděli jsme měli v plánu přemístění celého našeho majetku z pokoje do Mitsumyšítka, oběd u Sugara a spojení s našimi rodinami z pravděpodobně posledního stálejšího působiště s internetem. S balením jsme začali ráno jen velmi zlehka, za to na oběd v indickém stylu jsme se těšili, protože na kuchařské umění Sugarovy ženy jsme slyšeli jen samou chválu. Už v týdnu se Sugar ptal Michala, jestli jí kozu a když odpověděl, že ji rád zkusí, tak jsme ji hned v neděli měli na talíři. Na stole byly celkem čtyři misky, jedna s kuřecím masem v kari omáčce, dále rybí kari polévka, již zmíněné kozí kousky a pak rajčatovo-cibulové chutney, k tomu všemu samozřejmě rýže a nadýchané placky naan. Zatímco já jsem si nandávala na talíř po kouskách a jedla vidličkou, Michal se do indických pochutek pustil rukama po vzoru Sugarovy manželky. Oběd to byl vskutku delikátní a jsme moc rádi, že se nám takového pozvání dostalo.
Skypové spojení s Osekem a Pavlovicemi bohužel nevyšlo, protože jako naschvál bylo internetové přípojení od soboty do pondělí přerušeno. Wendy měnila tarif na neomezený, ale poskytovatel to nějak nezvládl a na pár dní ji odstiřhl úplně. Večer jsem ještě ukuchtila kotel gulášové polévky a jak se děcka olizovala (ostatní obyvatelé příbytku nám totiž říkali mamka a taťka, protože Michal byl nejstarší člen pomyslné rodiny, organizoval výlety a napomínal děti při zlobení:).
V pondělí ráno jsme se tedy rozloučili s našimi dětmi a doufáme, že se alespoň s některými ještě setkáme ať na Jižním ostrově nebo třeba v ČR. Pomalu jsme začali cpát Mitsumyšítko a protože byl kufr vozítka překvapivě větší, než jsme očekávali, dokoupili jsme ve Warehousu další dvě čtyřicetilitrové plastové krabice s víkem a náš majetek jsme tak aspoň pěkně roztřídili. K posledními obědu jsme si udělali brambory, burgery a volská oka se zeleninovou oblohou a pár kusů zbylých potravin a koření jsme nechali ostatním na rozebrání, stejně jako průvodce po NP Tongariro, jednu velkou dýni, santí čapku apod. Po 14. hodině jsme se rozloučili s Ivanem a Wendy a vyrazili jsme nejdřív směr Napier, kde jsme si koupili brožuru s kontakty v rámci programu Farm helping. Hastings jsme pak zamávali asi o hodinu později a bylo to zvlášní - na jednu stranu jsme už chtěli tohle šedé město co nejdříve opustit (vždyť jsme o tom uvažovali už začátkem ledna před prací na dýňovém kombajnu), ale zároveň jsme si v něm za téměř půl roku zvykli, nalezli jsme v něm přátele, práci...
Protože jsme vyjížděli až odpoledne, bylo nám jasné, že v pondělí už do Wellingtonu nedojedeme, protože nemělo cenu tam jezdit na noc. Cestu do Palmerston North jsme už měli zmáklou od dob výpravy na sopku Taranaki a dále jsme pokračovali přes Levin pobřežni cestou. Nocleh jsme nakonec strávili na parkovišti u pláže v městečku Otaki. Když jsme ráno projížděli další vesničkou, byli jsme v šoku, protože vedle silnice vedly koleje a na nich jel osobní vlak podobný vylepšenému českému pantografu. Proč se tak divíme? Protože s vlakem vezoucím cestující jsme se naposledy setkali u příměstské dráhy v Aucklandu, ale jinak v okolí Hastings jezdí pouze vlaky nákladní. Jsme se tak zasnili a ono se nám snad i stýská po Českých drahách:).
Do Wellingtonu jsme dorazili kolem 9. hodiny ranní a přes centrum jsme si to zamířili přímo k zoologické zahradě. Pár dní dopředu jsme si na internetu zjistili, že mezi svěřenci mají i žirafy, takže jsme ji nemohli vynechat. Počkali jsme chvilku na parkovišti do otevíračky a mezi prvními vyrazili do víru nejrůznějších pavilónů. Tedy nejdříve jsme si prošli obchod se suvenýry se zvířecí tématikou a tam bych nakoupila snad vše – třeba dětská chlupatá vesta se žirafí kapucou, no neberte to! Výhodou naší brzké návštěvy bylo to, že jsme stihli několik komentovaných krmení (malé opičky, pelikán, šimpanzy, operaci ptáčka a vrcholem bylo krmení žiraf). Čekali jsme, že budeme v areálu sami, ale společně s námi ZOO v úterý dopoledne navštívily snad všechny matky s malými dětmi z celého Wellingtonu a několik mateřských škol.
Velmi pozitivně jsme hodnotili programy, které zahrada pořádá pro děstké kolektivy. Každá skupinka s sebou měla zaměstnance ZOO jako průvodce, děti měly připravené v kbelíkách krmení, aktivně odpovídaly na otázky, vyplňovaly testy s otázkami. Zajímavá byla také prosklená ordinace veterináře, kde vždy ve stanovenou dobu probíhala vyšetření zvířat nebo přímo operace a to vše ještě komentované a přenášené na venkovní obrazovku. S údivem jsme také zírali na rodičovské chování a inteligenci místních šimpanzů, kteří ve snaze získat potravu tleskali, natahovali ruce a hladili si břicho. No a samozřejmě krmení žiraf bylo úžasné, děti si mohly vzít z kbelíku ošetřovatelky listí a flíčkatou svěřenkyni nakrmit přímo z ruky a ještě si ji pohladit.
Ze ZOO jsme se přesunuli do backpackeru Rowena´s, kde jsme si zaplatili jednu noc v šestilůžkovém pokoji. Nebylo to tam nějaké extra pěkné, ale za teplou ranní sprchu to určitě stálo. Pochodili jsme si město, nějakou tu hodinu jsme strávili i v několikapatrovém muzeu Te Papa, které je zdarma. Michal byl expozicemi nadšený, já bych přívitala spíše něco živějšího, ale musím uznat, že třeba maorská část byla moc hezká. Také jsme zjistili, že mají v celém areálu free internet, takže jsme muzeum navštívili ještě několikrát. K večeři jsme využili úterní akce na pizzu Domino´s a připomněli jsme si tak staré hastingské časy.
Další den jsme opět strávili v centru a zajeli jsme se podívat i do místní botanické zahrady. Bohužel už máme na krku podzim, takže jsme se dočkali už jen padajícího listí a ne těch nádherných rozkvelých květinových koberců, které jsou na všech letácích. Jako zvláštnost tu mají lanovou dráhu, která hodně přípomínala tu na pražskou Petřínskou rozhlednu. Alespoň jsme se příjemně prošli a jako bonus jsme odlovili 2 kešky.
Ve středu jsme si ještě koupili přímo na přístavišti lístky na čtvrteční plavbu trajektem (cesta pro Mitsumyšítko a dvě osoby nás vyšla na 228 NZD). Večer jsme si dali sraz s Jirkou, kterého jsme poznali již v Aucklandu a který si zde sehnal kvalifikovanou programátorskou práci. Zašli jsme s ním na pivo a na colu a probrali jsme vše, co jsme za poslední dobu zažili a jaké jsou naše plány na příští měsíce. Noc jsme se rozhodli strávit v autě a nakonec jsme zakotvili na parkovišti pro zásobování ZOO, které je přece jen mimo ruch velkoměsta a v noci jsme tam měli naprosté soukromí.
Slyšeli jsme na Wellington různé názory, ale nám připadal v podstatě jako malý Auckland, mnoho přeplněných ulic, budovy jedna na druhé a s Michalem jsme se shodli na hodnocení 2 hvězdičky z 5 možných. Jsme si ale vědomi toho, že na hodnocení určitě mělo vliv i počasí, protože jsme po celou dobu měli jen zataženo, spadlo i pár dešťových kapek a hlavně bylo hodně větrno a zima.
Budík jsme si nastavili na 6. hodinu ranní, abychom stihli check-in u trajektu, který začínal v 7:15, tedy hodinu před odplutím. Ještě jsme si trochu pobloudili po městě, ale nakonec se zadařilo a my i s Mitsumyšítkem vyrazili vstříc dlouhoočekávanému dobrodružství na Jižní ostrov...
Tak důležitý je, že pobyt na severním ostrově byl plodný a že jste si ho užili :-) Jsem zvědavej zas na nějaký fotky a tak ;-)
Krátce z NZ
03.08.: Je nám ctí Vám všem oznámit, že od soboty jsme Vondrovi:). Poprvé jsme se viděli před 4 lety při sjíždění řeky Ohře, kdy jsme každý měli svého partnera, "jiskra" přeskočila minulý rok v dubnu na svatbě kamarádky a po půl roce vztahu jsme se jeli vzájemně otestovat na Nový Zéland. Celý pobyt jsme si moc užili a dokonce jsme si přivezli i jeden suvenýr, který by se měl vyklubat už koncem listopadu;). Nejpozději zítra přidáme fotky na rajče!
