Plavba trajektem Kaitaki nám trvala více než 3 hodiny. Mitsumyšítko jsme zaparkovali ve druhém poschodí a sami jsme se uklidili do rušného dětského oddílu na palubě. Uvelebili jsme se do celkem pohodlných křesílek a chvilkami jsme sledovali velkou televizní obrazovku, která byla uprostřed. Nejdřív jsme se snažili porozumět zprávám, potom přišel na řadu pořad typu Sama doma a nakonec asi půlhodinová reklama na nějaké extra super šampóny. Zatímco já jsem během plavby spíše podřimovala, protože jsem chtěla zaspat nepříjemné houpání trajektu, Michal vybíhal na vyhlídku se podívat, kdy už konečně pořádně uvidí ten Jižák.
Před polednem jsme se vylodili v malém přístavním městečku Picton. Prošli jsme si místní hlavní ulici s kavárnami a suvenýry a překvapilo nás, že zde prodávali mnohem vkusnější lákadla pro turisty než třeba v Napieru. Zašli jsme se podívat i do místního secondhandu, jestli bychom tam levně nepořídili nádobí do naší pojízdné mitsumyšítkové kuchyně, ale hrnce stály snad ještě mnohem víc než ty nové ve Warehousu. V potravinách jsme si nakoupili pár drobností a samozřejmě naše oblíbené žužu bonbóny na váhu. Před odjezdem z Pictonu jsme ještě zkusili, zda-li i místní pidiknihovna má zdarma wi-fi připojení k internetu a překvapivě jsme byli úspěšní.
Již dopředu jsme věděli, že prvních pár dní strávíme v okolí Nelsonu a Motueky, protože naším velkých cílem bylo zdolání alespoň části Abel Tasman coast treku. Vyjeli jsme tedy klikatými silničkami směr Nelson a cestou jsme zahájili jižanský keškovací kombajn. Nocleh jsme se rozhodli strávit v jednom z DOC kempů při pobřeží. Jakmile jsme zaparkovali, Michal vyběhl na kamenitou pláž a během chvilku se vrátil k autu s úsměvem ve tváři a začal se shánět po plavkách. Ve vodě totiž objevil malý útes posetý jeho oblíbenými slávkami a ani studená voda mu nezabránila obstarat si zdarma masitou večeři. V ešusu si je ohřál na našem novém kufříkovém plynovém vařiči, rozlouskal je a smíchal s těstovinami. Já jsem ochutnala jen jedno chapadélko a dala jsem přednost tomatové omáčce. Během vaření nás došel zkontrolovat jeden z místních opeřenců – ptáček Kewa. Vůbec mu nevadilo, že vaříme kousek od jeho oblíbeného loviště a nevyplašil ho ani lovec beze zbraně, který se přiblížil skoro na metr.
Brzy ráno jsme vyrazili na cesty a na snídani jsme se zastavili u odpočívadla s výhledem na mlhou zahalené úžiny Marlborough Sounds. Do Nelsonu, což je město jen o málo menší než Hastings, jsme dorazili ještě před 10. hodinou, takže jsme si museli ještě počkat na otevíračku místní knihovny, abychom si opět pořádně zařádili na internetu. Prošli jsme si tedy alespoň centrum města, oběhli jsme místní katedrálu a vrátili se zoět do knihovny. Po asi dvou hodinách, kdy já jsem vyřizovala různé maily a Michal si četl naučné časopisy, jsme se rozhodli obstarat si oběd v Countdownu. Ve slevě se na nás smály křupavé dlouhé francouzské bagety a jako další přílohy vedle paštiky a kyselých okurek jsme si koupili malý boxík s různými zbytky salámů (cca 300gramů za 1.40 NZD). Někdo možná ohrne nos, ale my si říkáme, že aspoň v jednom balení ochutnáme víc chutí! Piknik jsme si navíc rozložili na malém vyvýšeném posezení u pláže, abychom měli pořádně romantické výhledy.
Protože jsme měli ještě hodně času, rozhodli jsme se projet Motuekou, dále přes Kaiteriteri až k začátku Abel Tasman treku. Zdejší oblast je známá svými jablečnými sady podobně jako naše bývalé působiště Hastings, proto jsme v rychlosti omrkli místní sady a vše už bylo sklizeno, takže jsme ani nemohli otestovat místní kvalitu.
Projeli jsme město a zamířili si to na nástupní místo Abel Tasman Coastal tracku, abychom viděli, jak to tam vypadá. No je to jenom pár baráků a několik placených tábořišť. Zamířili jsme si to tedy k Split Apple Rock – velký šutr rozpůlený vejpůl není jen tak někde k vidění. Cestou k pláži jsme tak pospíchali, že Lenka skákala ze schodů ba se přímo kotoulela. Jeden kotoul se ji ale stal osudným a vymkla si při něm kopýtko:(. Na pláž jsme se ještě nějak doklopýtali, nafotili ten proklatý šutr, Michal ulomil kus stromu, vyrobil speciální berličku a klopýtali jsme se nahoru. Naštětí to nebylo daleko. S bolavým kotníkem opadla dobrá nálada a přepadla nás bolístková deprese. Proto jsme si pro radost dopřáli jednu noc v moc pěkném backpackeru – Laughing Kiwi.
03.08.: Je nám ctí Vám všem oznámit, že od soboty jsme Vondrovi:). Poprvé jsme se viděli před 4 lety při sjíždění řeky Ohře, kdy jsme každý měli svého partnera, "jiskra" přeskočila minulý rok v dubnu na svatbě kamarádky a po půl roce vztahu jsme se jeli vzájemně otestovat na Nový Zéland. Celý pobyt jsme si moc užili a dokonce jsme si přivezli i jeden suvenýr, který by se měl vyklubat už koncem listopadu;). Nejpozději zítra přidáme fotky na rajče!
