Po noci strávené v motueckém backpackeru jsme se probudili plní energie, jen nás brzdila skutečnost, že já jsem nedopajdala dál než z pokoje do kuchyně. V poklidu jsme si tedy poskypovali s rodinamu a dopoledne jsme strávili na internetu hledáním nějakých výhodnějších letenek zpět do naší vlasti. Měli jsme v podstatě jen dvě možnosti – buď vyčkat, až se stav mého kopýtka zlepší natolik, abychom si mohli užít Abel Tasman trek, což je prý jeden z nejlepších výletů na Novém Zélandu a nebo se rovnou posunout dál v našem jižanském putování. Nakonec jsme zvolili variantu č. 2 a při výběru další lokality jsme společně zabodli na mapě prst na NP Nelson Lakes.
Cestou jsme se ještě zastavili na nákup v nelsonském supermarketu a odnesli jsme si z něj skoro jeskyňářský zážitek. V celém městě totiž vypadl proud a my jsme se tak potmě prodírali mezi regály. Michal si zrovna zapomněl v autě svou kanálovou výbavu, takže jsme po paměti vzali 2 dlouhé francouzské bagety a u pultíku s uzeninami jsme se dožadovali boxíku s odřezky salámů, který jsme tam v šeru zahlédli. Pokladny jako jediné fungovaly a my jsme si mohli společně s všudypřítomnými racky dopřát náš klasický oběd.
Po té jsme se zastavili až po několika desítkách kilometrů u křižovatky cest Kawatiri, kde bylo značené zdarma DOC tábořiště. Zatravněný plácek se nám ale moc nezamlouval, protože ležel příliš blízko hlučné silnice, takže jsme se rozhodli zkusit štěstí ještě někde jinde. Zaujala nás ale dvacetiminutová procházka po stopách bývalé železnice, Michal mě nalákal, že cesta povede tunelem a na konci nás dokonce čeká keška, takže jsem si alespoň trochu potrénovala chůzi. Nocleh jsme nakonec strávili u jezera Rotoroa, které bylo nádherně čísté, plavala na něm černá labutí rodinka, na dně se míhali úhoři (Michal: v noci, kdy jsme z mola na jezero posvítili čelovkou, jsem viděli přenádherné macky :-) Lenka z nich málem nespala) a v pozadí se tyčily dvoutisícovky.
Ráno jsme se vypravili na asi půlhodinový keškově zaměřený výlet pralesem a rozhodli jsme se pokračovat k podle průvodce atraktivnějšímu z dvojice jezer – Rotoiti. Silnice k vesničce St. Arnaud, což je centrum NP Nelson Lakes, byla lemována i několika plastovými krabičkami, takže Michal vlezl pod most, já jsem si dala jednu mršku total drive-in a další se třeba skrývala přímo u značky s naším oblíbeným ptákem kiwiákem. V St. Arnaud jsme ihned zamířili k pláži Kerr Bay, u které se nachází i velmi slušně zařízený DOC kemp s plynovým vařičem, teplými sprchami, pračkou a volnou funkční zásuvkou na nabíjení našeho notebooku. Cena ale byla poněkud vyšší (10 NZD/osoba), tak jsme se rozhodli, že zde jen poobědváme s kachním hejnem na kraji jezera a vyrazíme hledat další nocoviště. Na mapce byl uveden i kemp West Bay na druhé straně zátoky, ale když jsme k němu přijeli, čekal na nás jen řetěz a cedule s nápisem, že mimo letní sezónu kemp není v provozu.
Stále jsme neměli plány na nedělní odpoledne, ale když jsme se podívali na gpsku, udělalo se nám jasno. V St. Arnaud a blízkém okolí totiž leží doslova keška na kešce, takže jsme vyrazili na pěkný pěší geokombajn. Pomalu se ale začalo stmívat a my jste stále nevěděli, kde s Mitsumyšítkem složíme hlavy. Nějaký pán sice už v kempu Michalovi říkal o možnosti zdarma nocování někde poblíž vesnice, ale bohužel jsme mu nerozumněli přesnou lokalitu. Kousek za St. Arnaud u silnice jsme v lesíku viděli stát dva velké bílé campervany, zavětřili jsme a stopa se ukázala býti tou správnou. Nakonec jsme na plácku u malého kačáku strávili zdarma dvě noci.
Na pondělí jsme si jako hlavni cíl stanovili celodenní přes 20 kilometrů dlouhou túru kolem jezera Rotoiti. Na informační tabuli varovali, že v polovině trasy je nutné přebrodit řeku a že ne vždy je to možné vzhledem k vyššímu stavu vody. Říkali jsme si ale, že to zkusíme a kdyžtak se otočíme a půjdeme stejnou cestou zpět. Na procházce kolem jezera na odlov čekalo asi 8 krabiček, ale Michal se dokázal zabavit i jinak. Na místních stromech totiž žije hmyz, ze kterého visí vlákna podobná pavučině a na jejich koncích jsou kapky sladkého nektaru. Michal tam doslova oblízal, co mohl a říkal, že chuťově to bylo podobné nektaru z hluchavky. Bylo kolem 16. hodiny, když jsme se blížili zpět do civilizace a už jsme se těšili, jak si koupíme za 3 NZD žeton a dopřejeme si společnou teplou spršku v kempu. Když jsme ale dorazili do infocentra, paní nám oznámila, že máme smůlu, že v kempu Kerr Bay už žádnou teplou vodu nesežeme. Bylo nám to divné, protože předchozí den se tam turisti vesele čvachtali, ale bohužel když jsme dorazili na místo, pračka byla pryč a sprchy byly zavřené...prostě jsme přijeli akorát na konec sezóny.
Na úterý jsme si naplánovali výšlap na horu Mt. Roberts, která je jen asi o 150 metrů nižší než naše domácí Sněžka. Cesta se sice hodně klikatila, ale zhruba za hodinku a půl jsme stanuli na hodně větrném vrcholu. Prošli jsme si celou okružní trasu, pokochali se výhledem na celé jezero Rotoiti a okolní kopečky a i tady došlo na odlov několika krabiček. Za 5 hodin jsme už byli u auta, sluníčko krásně pražilo a Michal se rozhodl, že k očistě přece nepotřebuje nějakou sprchu, že mu bude stačit voda v jezeře. Já jsem tak odvážná nebyla a radši jsem si nechala naplnit PET lahve vařící vodou a s Michalovou asistencí jsem si alespoň umyla hlavu v pidiumyvadle s nízkým kohoutkem.
Ač jsme původně neměli návštěvu NP Nelson Lakes zahrnutou v našich cestovatelských plánech, byl to moc příjemný útěk mimo civilizaci a určitě doporučujeme.
Při našem cestování si užíváme novozélandskou krajinu, poznáváme nové lidi, nejsme vázáni žádnými stresujícími termíny, ale přesto je pár věcí, které nám naše putování více či méně znepříjemňují -
Každodenní hledání místa na přespání – rozhodli jsme se cestovat nízkonákladově, což znamená, že backpacker si chceme platit pouze na místech, kde není jiná možnost, např. ve větších městech (nakonec ale i ve Wellingtonu jsme noc na parkovišti u ZOO přežili). Valnou většinu nocí tak trávíme v našem Mitsumyšítku, což s sebou nese každodenní starost, kde v něm legálně přespíme. Naším věrným kamarádem na cestách se nám tak stala free brožurka DOCu, kde jsou uvedena téměř všechna kempovací místa, která jsou jimi spravována. Základní campsite jsou zdarma, ostatní bývají v rozmezí 4 – 6 NZD/osoba. Platba probíhá formou self-registrace, kdy se vhazuje obálka s penězi do přihrádky, takže je na uvážení každého cestovatele, zda-li DOCu nějakými penězi přispěje či nikoliv. My jsme se při našich cestách ani jednou nesetkali s kontrolou a občas poctivě platíme.
Hygiena – chtě nechtě jsme museli výrazně zredukovat naše domácí hygienické návyky a sprcha jednou za 4 dny je při našich cestách docela velkým luxusem. Když máme v plánu průjezd nějakým větším městech (na jižním ostrově to znamená v podstatě obec se 4000 obyvateli, takové trochu větší Pavlovice nebo Osek), hned v autoatlasu hledáme, jestli je tam zakreslená značka pro plavecký bazén, protože to je poměrně levná varianta očisty spojená se zábavou (doporučujeme bazén v Greymouthu za 5.50 NZD/osoba, kde mají i dva úžasné tobogány).
Tma a zima – původně jsme si představovali, jak budeme objevovat krásny Jižního ostrova na jaře či v létě, ale jak říká Michal, tak plány jsou od toho, aby se měnily. Nakonec jsme tedy základnu v Hastings opustili v polovině dubna, což je takový český říjen. V noci tu míváme těsně nad nulou, naše spacáky jsou už pro takovou teplotu nedostačující, takže jsme si přikoupili ve Warehousu nepříjemně kousavou chlupatou deku. Zimu přes den lze zvládnout navrstvením oblečení, ale horší je brzká tma. Kolem 16. hodiny je žádoucí začít hledat místo na přespání, v 17. hodin si uvařit na plynovém vařiči večeři a co potom? Pokud nemáme nabitý notebook, tak chodíme spát kolem 19. hodiny.
Nedostatek zásuvek a připojení k internetu – Další naší každodenní starostí je, abychom měli alespoň na 50% nabitý notebook, mohli tak napsat článek a jako bonus se třeba podívat i na nějaký seriál nebo film. Naším cílem se tak stávají kavárny a knihovny (jo, mohli jsme si koupit adaptér do auta, ale co s tím krámem až pojedem domů, že?). V novozélandských kavárnách je už poměrně běžné, že při zakoupení kávy dostanete přístupové heslo k wi-fi připojení na 1 hodinu (ve Franz Josef jsme si užívali neomezenou wi-fi v kavárně Full of Beans více než 3 hodiny a odešli jsme tak brzy jen z důvodu hledání místa na přespání). Nejlepší na vyřešení našich zásuvkových a internetových problémů jsou ale knihovny, které jsou v městečkách ještě častěji než plavecké bazény. Zdarma se nám podařilo připojit k interetu v Nelsonu, Westportu, Greymouthu, jen v Hokitice měli akorát výpadek. Další variantou, která je ale podmíněná útratou za nějakou poživatinu, je McDonald. Ten ale bývá až ve větších městech kolem 8 tisíc obyvatel (aspoň taková je naše zkušenost).
Stravování - sice jsme si pořídili vařič, abychom si mohli dopřát i luxus teplé stravy, ale pomalu už začínáme mít alergii na celou tu novozélandskou stravu - hummus, toasťák, těstoviny s červenou omáčkou a všechno z ešusu. Občas, když zavřeme oči, vidíme řízky s bramborovým salátem, knedlo s vepřem a zelím, kynuté knedlíky s meruňkama a tvarohem...aaaa...
A nakonec ty mrchy sandflies – velké jako octomilky s apetitem po krvi jak hovada. Malá muška sedne na nohu, těsně nad ponožkou, užere kus kůže a saje krev co vytéká. Kousnutí je někdy cítit hned, ale spolehlivé začne svědit na druhý den. V Hastings a na severu jsme je taky měli, ale rozhodně ne v takovém množství. Tady zastavíme na odpočívadle u řeky a než stihneme vytáhnout vařič, hned jich máme 10 na nohách. Naštěstí je docela spolehlivě odpuzuje repelent (který ale odpuzuje i Lenku), nejsou moc rychlé ani inteligentní (jdou v autě vyhubit velice rychle tím, že se rozsvítí malé světlo u řidiče a pak je pozamačkávat prstem) a nelítají moc v noci (tudíž nebudí ze spaní jak komáři).
Michal olizující strom nemá chybu :-) Jinak co se týče stravy, tak podle článků jsem měl dojem, že vám docela chutná, ale takovej poctivej flák masa... no, nebudu radši provokovat :-)
Tak on si člověk postupně zvykne na ty zdejší blafy, ale kde je český chleba, tvaroh, knedlíky, pořádná špíčkatá klobása...? Dneska ale máme výjimečný večer s řízkem a bramborovým salátkem:) A ty fláky masa nám můžeš připravit na uvítací párty, to se určitě nebudeme zlobit:D
Krátce z NZ
03.08.: Je nám ctí Vám všem oznámit, že od soboty jsme Vondrovi:). Poprvé jsme se viděli před 4 lety při sjíždění řeky Ohře, kdy jsme každý měli svého partnera, "jiskra" přeskočila minulý rok v dubnu na svatbě kamarádky a po půl roce vztahu jsme se jeli vzájemně otestovat na Nový Zéland. Celý pobyt jsme si moc užili a dokonce jsme si přivezli i jeden suvenýr, který by se měl vyklubat už koncem listopadu;). Nejpozději zítra přidáme fotky na rajče!