V NP Nelson Lakes byla sice nádherná příroda, podzimní klid, ale po čtyřech dnech jsme byli tak vyhladovělí, že když jsme zavřeli oči, viděli jsme přes sebou na stole krásně promaštěné Fish and Chips. Ze St. Arnaud jsme vyráželi v úterý odpoledne a doufali jsme, že se nám náš sen splní v jediné větší vesnici, kterou jsme měli cestou – v Murchisonu. Snad v každé i zevrubné mapě Jižního ostrova je tohle sídlo s asi 800 obyvateli zakreslené, ale ve skutečnosti je to děsná díra s pár domy kolem silnice. S neuspokojenými žaludky jsme dojeli až do Lyellu, což je jedno z mnoha historických zlatokopeckých měst. Dnes je tu jen velká travnatá plocha sloužící jako DOC kemp a kolem pár naučných stezek mapujících život hledačů zlata. Cestou do Lyellu jsme se ještě zastavili u nejdelšího lanového mostu na NZ. Průvodce od Lonely Planet nás nalákal, ale u parkoviště stála jen budka, všude kolem plot, ceník radši schovaný uvnitř a navíc už se blížila 17. hodina, tak jsme si nechali tuhle atrakci ujít.
Ráno mě Michal vytáhl na procházku kolem řeky Buller, protože ve zdejších lesích se kromě naučných tabulí skrývaly asi 3 kešky. Nakonec jsme odlovili jen jednu, ale v posledních dnech jsme jich nalezli už více než 50, takže jsme měli nahrabáno dopředu. Naším dalším cílem byl Westport, město s asi 4 tisíci obyvateli, do kterého jsme už vkládali větší naděje co se týče kvalitní stravy a připojení na internet. Když jsme příjížděli, hned nás uvítala uzavírka centra a davy místních v ulicích. Nejprve jsme si říkali, že tam asi mají nějaký závod. Bylo nám ale divné, že hejna dětí skotačila ve středečních dopoledních hodinách na hřišti místo toho, aby seděly ve školních lavicích. Pak jsme se podívali do našeho diáře a hned jsme měli jasno – 25. 4. mají Novozélanďané státní svátek, tzv. ANZAC day. Prošli jsme si hlavní třídu, kde byla otevřená pouze jediná kavárna (ta pohopitelně praskala ve švech) a rychlé občerstvení Subway. Nalezli jsme také knihovnu, ač byla zavřená, mladík v campervanu s notebookem byl znamením, že je zde dostupné free připojení k internetu.
Od místních jsme se také dozvěděli užitečnou informaci, že New World bude otevírat až v jednu hodinu odpoledne. Společně s bandou kluků na koloběžkách jsme už jako dravá zvěř čekali, až budeme konečně vpuštěni do supermarketu. Nakonec jsme ko košíku nacpali 3 velké lahodně obložené pizza koláče, 6 ostružinových muffinů ve slevě za 0.50 NZD, francouzské bagety a jako vrchol jsme přihodili i ještě vařící grilované kuře s nádivkou za 9.90 NZD. Už po dvou snědených gigapizza koláčích a muffinech jsme věděli, že jsme trochu přecenili své síly a chudáka kuřátko jsme museli chtě nechtě nechat barbarsky vychladnout na další den.
Dalším naším cílem byla kolonie tuleňů nacházející se jen pár kilometrů za Westportem. Když jsme viděli velké ukazatele u silnice, říkali jsme si, že určitě budeme mít smůlu a žádného nezahlédneme, ale...Je pravda, že když jsme nakráčeli na vyhlídku nad útesy, žádného jsme neviděli, ale jakmile jsme se pořádně rozkoukali, nestačili jsme se divit, kolik mladých se tam povalovalo ve stínu. Je jen škoda, že byli tak malí a navíc v barvě kamenů, že na fotkách byste je museli hledat snad pod lupou. Každopádně to byl pro nás velký zážitek vidět je naživo ve volné přírodě.
Protože počasí bylo nádherně slunečné, zvažovali jsme asi hodinovou procházku po pobřeží k majáku, ale nakonec jsme se rozhodli stihnout ještě palačinkové skály (Pancake rocks), které se nachází zhruba na polovině cesty mezi Westportem a Greymouthem. Během zhruba půl hodiny jsme se pokochali skálami, které vypadají jako poskládané z jednotlivých palačinek a už byl pomalu čas hledat legální místo k noclehu. Všude kolem silnice byly zákazy nočního parkování a nebo předražené motely, útočiště jsme nalezli poměrně hluboko uprostředa pralesa na parkovišti pro další DOC trasy. Hezky jsme se uvelebili, ale z klidu nás vyrušilo přijíždějící auto, které jsme tak daleko od civilizace nečekali, ale nakonec se ukázalo, že to byli také nějací nízkonákladoví cestovatelé.
Ráno jsme vyrazili na menší procházku k jeskynnímu potoku a pak už jsme naše mířili směr Greymouth, což je město na počet obyvatel srovnatelné třeba s Nymburkem. Jenže na Zélandu se podle populace uvedené v průvodci nedá moc orientovat, protože centrum i takhle velkého sídla je v podstatě tvořené jen dvěma na sebe kolmými ulicemi s pár obchody. My jsme hned hbitě nalezli knihovnu s free internetem a v infocentru jsme se poptali na plavecký bazén, abychom se mohli po několika dnech konečně stát lidmi. K obědu jsme si dopřáli téměř celé studené grilované kuře s bagetou a když jsme zavřeli oči, tak jsme si představovali tu křoupající kůžičku, kterou jsme si nechali ujít. Nadivka také nebyla špatná, ale té od babičky se zdaleka nevyrovná.
Po obědě jsme si dali další chvilku v knihovně na vytrávení a potom už Michal zavelel směr bazén. Za 5.50 NZD/osoba jsme si dopřávali nádherně vařící zevlící bazének a hlavně tam měli v ceně i neomezený počet jízd na dvou poměrně dlouhých tobogánech. Já jsem ze začátku odolávala, ale když jsem viděla, že Michalova přílivová vlna nikoho nevyvedla z míry, už jsem si to taky štrádovala po schůdkách nahoru. Klasický plavecký bazén jsme ani pořádně nevyzkoušeli, protože kdo by lezl do tak studené vody – 27°C:). Následoval nákup zásob v místním Countdownu a pak jsme si ještě zašli zamlsat do McDonalda. Tedy spíš jsme si tam dali jedno společné kafíčko a využili jsme jejich free internet. Já bych ve spojení s přáteli zůstala klidně déle, ale Michal už mě popoháněl, abychom stihli dojet do DOC kempoviště za městečkem Hokitika. Po cestě jsme viděli spoustu novozélandských dopravních specialit – třeba kruhový objezd, kterým uprostřed vede železnice a nebo jednoproudý most, který je společný pro auta i pro vlaky.
Ráno nás po dlouhé době zastihl déšť, trochu jsme tedy přehodnotili plány a vydali jsme se ještě na prohlídku Hokitiky, což je místo známé hlavně díky obchodům s výrobky ze zeleného jadeitu. V knihovně měli zrovna výpadek internetu, tak jsme se museli spokojit s kavárnou, kde jsme při nákupu jedné kávy dostali poukaz na hodinu surfování po síti zdarma. Počasí se začalo trochu umoudřovat, takže jsme se přece jen rozhodli, že dojedeme až do vesničky u ledovce Franze Josefa. Tam nás ale zastihl tak silný heavy rain, že jsme se schovali nejdříve do místního infocentra, kde měli zajímavou expozici o historii zdejšího ledovce a potom jsme zapadli do kavárny Full of Beans, kde jsme měli k dispozici zásuvku a internet zadarmo. Dali jsme si dvě kafíčka a po dalších asi dvou hodinách nám přišlo divné tam sedět tak nasuchu, tak si Michal objednal ještě velký burger.
Ač předpověď počasí vyvěšená v infocentru nebyla vůbec příznivá, ráno jsme vstali v podstatě do slunečného dne. Rychle jsme do sebe hodili jogurt s ovocem a vydali jsme se na průzkum ledovce. Zvolili jsme si středně dlouhou trasu (1,5 hodiny i s návratem), která nás provedla údolím až k okraji ledovcového splazu. Nad námi hýřilo hejno vrtulníků s turisty, kteří se chtěli podívat na ledovec ještě z mnohem menší vzdálenosti. Abychom těch ledovců neměli během jednoho dne málo, vyrazili jsme se ještě podívat, jak se vypadá ten Foxův. Tam už se ale počasí začalo výrazně kazit, takže jsme pořídili jen dvě fotky a uháněli směrem Haastu a dále k Lake Wanaka.
Máme to celé takové komplikované - 10.6. Christchurch - Auckland, 12. 6. Auckland - Kuala Lumpur, 13.6. Kuala Lumpur - Amsterdam a 15.6 cesta žlutým busem z Amsterdamu do Prahy:). V Oseku bychom měli přistát v sobotu 16. června, nevím, jak moc budeme unavení, ale dřevácká párty by nás zaručeně probrala!
Fido
13.05.12, 19:32
Dobrá, píšu si :-)
Markét
14.05.12, 15:21
I já si píšu a samozřejmě rezervačku ve Dřeváku si beru na starost:)
Tak to my s Michalem taky pevně doufáme, že to bude nezapomenutelná akce...samozřejmě v tom pozitivním slova smyslu:)!
Krátce z NZ
03.08.: Je nám ctí Vám všem oznámit, že od soboty jsme Vondrovi:). Poprvé jsme se viděli před 4 lety při sjíždění řeky Ohře, kdy jsme každý měli svého partnera, "jiskra" přeskočila minulý rok v dubnu na svatbě kamarádky a po půl roce vztahu jsme se jeli vzájemně otestovat na Nový Zéland. Celý pobyt jsme si moc užili a dokonce jsme si přivezli i jeden suvenýr, který by se měl vyklubat už koncem listopadu;). Nejpozději zítra přidáme fotky na rajče!
