Dalším cílem našeho putování byl Milford Sound, což je prý jedno z nejkrásnějším míst na Novém Zélandu. Vychozím bodem pro nás byla vesnice Te Anau, kde jsme zdarma přenocovali v DOC kempu. K samotné úžině pak vede klikatá horská silnice, která sice na počet kilometrů není tak dlouhá, ale s ohledem na terén trvá cesta obvykle více než dvě hodiny. Ráno jsme se probudili do oblačného dne a tak jsme ještě raději zavítali do místního infocentra, abychom zjistili, jak to vypadá s předpovědí počasí i na příští dny. Na pondělí byly údaje z meteoservisu zdaleka nejpříznivější, takže jsme se dlouho nerozmýšleli a rovnou vyrazili. Cestou jsme minuli hned několik odboček na zajímavé procházky k jezerům, vodopádům nebo na vrcholky s výhledem, ale bohužel jsme neměli moc času se jimi zdržovat. Krajina podél silnice se postupně čím dál více vlnila, až kolem nás byly jen obrovské skalnaté hory. Pár kilometrů před cílem jsme dokonce vyzkoušeli i novozélandský tunel, který vypadal, jak kdyby byl právě vykután – stěny nezarovnané, silnice úzká bez osvětlení.
V cíli nás přivítala zatažená obloha a skoro liduprázdno, což nás překvapilo s ohledem na turistickou popularitu této lokality. Na parkovišti se vedle nás hemžilo jen několik skupinek Asiatů, kteří uháněli do přístavu, kde několikrát denně odplouvají vyhlídkové lodě. My jsme o plavbě úžinou ani na chvilku neuvažovali vzhledem k tomu, že zhruba dvouhodinová plavba vyjde na více než 100 NZD/osoba. Možná kdybychom se zde ocitli v létě a neměli přes sebou ještě dlouhých pět týdnů cestování, bylo by naše rozhodnutí jiné... Takhle jsme si jen prošli pobřeží, vyfotili Mitre Peak, vodopád a malé letiště, odkud startují vyhlídkové lety. S Michalem jsme se shodli, že nás Milford Sound zrovna neuchvátil a na předních místech se v našem žebříčku stále drží výstup na Mt. Taranaki a zdolání Tongariro alpine crossing včetně Mt. Ngauruhoe.
Cestou zpět jsme se zastavili na pár kešek a alespoň jsme se prošli kolem zrcadlových jezírek u silnice. Zpět do Te Anau jsme dorazili ještě poměrně brzy, takže jsme stihli i internetovou hodinku v místní knihovně. Michal původně plánoval, že cestou z Te Anau směrem na Invercargill si uděláme dvoudenní výlet kolem jezera a přespíme za 5 NZD/osoba v DOC chatce, bohužel předpověď počasí se s jeho představami příliš neshodovala a nakonec jsme za deště uháněli rovnou směrem do velkoměsta. Invercargill byl vlastně největším městem, které jsme doposud na Jižním ostrově navštívili a hodně nám přípominal Hastings. Navštívili jsme zde klasicky informační centrum, abychom vyzjistili, kde budeme moci legálně přespat v autě (nejbližší místo bylo cca 40 kilometrů vzdálené), zašli jsme do knihovny na internet a když se po poledni začaly ozývat naše žaludky, naplnili jsme je havajskou pizzou z Domino´s, kde měli akorát svou slevovou akci. Prošli jsme si ještě ulice v centru, nic zajímavého jsme tam ale nepotkali a kolem 14. hodiny jsme už zase seděli v autě a přemýšleli, co budeme dělat v následujících hodinách, dnech a týdnech. Měli jsme totiž před sebou ještě 5 týdnů novozélandského pobytu, zásoby dolarů na účtě se díky výdajům za benzín nepříjemně zredukovaly a my už jsme začínali být unavení až možná otrávení.
Po cestě k nocovišti na návsi ve Waikawě jsme se ještě zastavili u majáku, kde před více než 100 lety ztroskotala australská loď s mnoha cestujícími na palubě a pak jsme si udělali malou procházku mezi ovečkami k nejjížnějšímu bodu NZ – Slope pointu. Doplnili jsme si tak naši sbírku, protože na konci října jsme stanuli na mysu Reinga, což je nejsevernější bod NZ. Další den jsme se na doporučení Radka stavili u Nugget pointu, kde kromě zajímavých skal v moři je na kopci i moc sympatický maják. Prošli jsme si ještě pár zajímavostí podél pobřeží (nějaké ty vodopády, zkamenělý prales...) a najednou jsme podle mapy zjistili, že už jsme jen kousek od dalšího našeho cíle – Dunedinu.
Dunedin je druhé největší město na Jižním ostrově Nového Zélandu a zároveň je centrem regionu Otago s více než 100 tisíci obyvateli. Název města znamená ve skotské galštině Edinburgh, což také vysvětluje množství obchodů se skotskými suvenýry a typickou anglickou architekturu v ulicích. S Michalem jsme se shodli, že Dunedin je vizuálně nejhezčím městem, které jsme doposud navštívili (chystáme se už jen do Christchurche zdevastovaného zemětřeseními, takže asi na vrcholku našeho soukromého žebříčku zůstane). V centru je k vidění hned několik nádherných kostelů, ale na fotografiiích se patrně nejčastěji objevuje místní nádraží, ze kterého ovšem vyjíždějí už jen vyhlídkové jizdy s turisty.
Naše první tři dny v Dunedinu si byly velmi podobné – noci jsme trávili v Mitsumyšítku v rákosí u vesnice Brighton (nejbližší legální nocoviště je prý hodinu jízdy od města), dopoledne jsme se přesunuli na internet do knihovny, oběd jsme si dali v Mc Donaldu a večeři v Countdownu nebo New Worldu. Mezitím jsme stihli ještě koupačku v plaveckém bazénu a výlet na Otago Peninsula, kde je možné spatřit tuleně, lvouny, tučňáky a albatrosy. Při naší první návštěvě jsme ale žádné z těchto živočichů neviděli (je pravdou, že pohledu na albatrosy jsme se vzdali, když jsme viděli výši vstupného) a i další z lákadel – umělý hrad Larnach jsme si nechali ujít ze stejného ekonomického důvodu.
Již od doby našeho pobytu v hlavním městě Wellingtonu jsme se snažili sehnat nějakou farmu, na které bychom za dopolední práci dostali zdarma ubytování a stravu – program Farm helping in NZ. Bohužel v zimě na farmách není tolik práce, jindy bylo v bookletu s kontakty uvedeno staré telefonní číslo, někde nám telefon nikdo nebral a navíc jsme měli ještě malou prodlevu v hledání vlivem mého kotníkového zranění u Motueky. Teprve v Dunedinu se zadařilo a my jsme se minulou sobotu mohli hlásit do služby u rodiny, která bydlí na kopci přímo nad městem a živí se prodejem původních novozélandských rostlin a stromků.
A jak vypadá dáš pracovní den? Ráno se nám v 7:30 rozdrnčí budík, chvilku se ještě povalujeme ve vyhřívaném karavanu, ale v 8:00 už jsme nastoupení na snídani, která je každý den stejná – ovesná kaše. Nejdříve jsme vůbec nechápali, co se nám chystají domácí připravit, vyhrkli na nás anglické slovíčko, o kterém jsme neměli ani páru, co znamená, ale když jsme výtvor viděli na talíři, bylo jasno. Občas si pro zpestření přidáme banán nebo jablko a posypeme skořicí. Poté už se převlečeme do pracovního, i když teď musíme oproti období sběru jablek pár vrstev přidat.
Lze říct, že každý den na nás čeká trochu jiná práce. Já jsem se v prvních dnech bavila plením různých rostlinek a stromků v květináčích, zatímco Michal likvidoval křoviny před domem. Během týdne jsme byli v lese sázet nové rostliny společně se skupinou mužů, kteří tuto činnost dělali v rámci veřejně prospěšných prací, chodili jsme po vykáceném lese a hledali vhodné kusy dřeva do krbu a teď je naším hlavním cílem zvelebení skalky a jezírek přímo u domu. Postupně se nám zlepšuje počasí, ale začátky tu nebyla vůbec snadné, museli jsme se potýkat se sněžením, vichřicí, zmrzlou půdou, teď už kolem oběda můžeme pracovat i jen v tričku.
Kolem 13. hodiny pan domácí zavelí k obědu. Většinou si sami uděláme sendviče ze surovin, které nám připraví na stůl a nebo máme jídlo zbylé od večeře. Poté máme dostatek času na výletování po okolí. Občas si jen zajedeme do města na pár kešek, byli jsme se i zrelaxovat v bazénu, vylezli jsme si na pár kopečků v okolí, navštívili jsme Sandfly Bay s tučňáky a lvouny a dnes jsme si dali sladké odpoledne při exkurzi čokoládovny Cadbury. Po 18. hodině se pak zase s celou rodinou sejdeme u večeře. Majitelé farmy mají 3 děti ve věku cca 8, 10 a 12 let, takže je tu během dne celkem živo. K večeři pan domácí připravuje jednoduchá jídla ve stylu zeleninových směsí s mletým masem a rýží, hranolky s klobásou nebo zapékané brambory či těstoviny s uzeným masem a sýrem. Každopádně jsme tu moc spokojení, což dokazuje i to, že jsme si pobyt po domluvě prodloužili o jeden týden a budeme tu až do neděle. Poté nás čekají zhruba dva dny v zemětřesení zdemolovaném Christchurchi a na poslední týden máme domluvený další helping na farmě, kde pěstují saláty a mají nějaké drobné zvířectvo. No a k úplné spokojenosti už nám chybí jen prodat naše milované Mitsumyšítko...
Super. Jen Milford Road a Milford Sound chce vychytat počasí. Když je pěkné počasí, tak poslední část Milford road (50km) je celou dobu neskutečně krásná krajina. Ne nadarmo patří tato cesta k nejkrásnějším na světě (nejde právě jen o cíl cesty Milford Sound, ale jako celá cesta), a kdyby jste dali některé treky kolem, tak pak by jste to tam nebrali jako zklamání (třeba někdy příště).
Teď ještě při cestě do Christchurch nevynechat Mt.Cook a jeho okolí, které patří také k tomu nejhezčímu, co Zéland nabízí.
Fido
25.05.12, 13:34
Ty jo, videt takovyhle potvory volne v prirode, to musi byt neco:) Ad auto - a co inzerat, uz mate nekde podanej?
Ono popravdě když jsme jeli k Milfordu, tak už jsme byli vším tím cestováním, spaním v autě a humusoidní stravou natolik vyčerpaní, že bysme si to asi neužili, ani kdyby bylo vedro a jasná obloha. Teď už si dáme jen cca den v Christchurch, kde jediným cílem bude asi ZOO se žirafkama a pak nás čeká další farm helping v Rangioře a za dva týdny v neděli už hurá do Aucklandu.
Inzerát na auto máme na trademe (něco jako české aukro) a na jednom českém webu o NZ, ale zatím žádná reakce...Už jsme se byli ptát i nějakých bazarech, kolik by nám přinejhorším dali tam. Přece jen čím víc za Mitsumyšítko dostaneme, tím bohatší bude ta červencová párty;)
Fido
28.05.12, 09:51
Tak to ho koukejte poradne strelit, at pak mame co propijet :-D Na druhou stranu pokud by vam nejakej bazar dal aspon pulku toho, kolik vas stalo, tak by mi to prislo jeste ok, prece jenom jste s nim neco najezdili :-)
Fido
28.05.12, 09:54
Aha, koukam, ze jsem trubka, co by si mela nejdriv precist novinky :-D
Tak jsme obdrželi za Mitsumyšítko přijatelnou cifřičku, takže letní párty snad nebude úplně chudá:). Sice jsme šli s cenou dolů oproti prvotnímu inzerátu, ale je fakt, že jsme v něm prospali více než měsíc v kuse a ušetřili tak nemalé peníze za hostely.
Krátce z NZ
03.08.: Je nám ctí Vám všem oznámit, že od soboty jsme Vondrovi:). Poprvé jsme se viděli před 4 lety při sjíždění řeky Ohře, kdy jsme každý měli svého partnera, "jiskra" přeskočila minulý rok v dubnu na svatbě kamarádky a po půl roce vztahu jsme se jeli vzájemně otestovat na Nový Zéland. Celý pobyt jsme si moc užili a dokonce jsme si přivezli i jeden suvenýr, který by se měl vyklubat už koncem listopadu;). Nejpozději zítra přidáme fotky na rajče!
