Pravděpodobně si nyní přečtete poslední článek psaný na půdě Jižního ostrova, protože už v neděli brzy ráno bysme měli odletět do Aucklandu, kde se naše zélandské dobrodružství (prozatím) uzavře. Minulou neděli po obědě jsme napjatě očekávali, kdo se přijde podívat na naše Mitsumyšítko a zda naše vozítko před zájemci obstojí. Ráno jsme totiž ještě na poslední chvíli snížili cenu a napsali na trademe, že se stěhujeme do Christchurch, a to se nakonec ukázalo jako dobrý tah. Přesně ve 14:00 na parkoviště dojela mladá rodinka se třemi nezbednými dětmi a jejich auto vypadalo oproti našemu Mitsumyšítku jako miniatura, že jsme se vůbec divili, jak se tam můžou všichni naskládat. Mel si po chvilce sedla za volant, s Michalem absolvovala snad jen pětiminutovou jízdu na kopec a zpátky a ihned řekla, že je spokojená a jak se domluvíme na platbě. Peníze v hotovosti bohužel neměli, tak jsme zvolili delší variantu zaslání peněz převodem na účet. Dohodli jsme se s Kenem (majitelem farmy), že mu Mitsumyšítko necháme na parkovišti před domem a až nám dojdou peníze, dáme pokyn k vydání auta Mel a její rodině. Platba nakonec proběla úspěšně hned v pondělí dopoledne, když jsme si balili naše věci a chystali se na autobusový přesun do Christchurch. Mitsumyšítko jsme sice měli rádi, prokázalo nám při cestování hodně dobrou službu, ale poslední týdny jsme už měli celkem obavy, jestli se ho kdy zbavíme a zda si jeho prodejem vůbec vyděláme na naši červencovou svatební párty.
Už v neděli odpoledne jsme si přes internet objednali jízdenky do největšího města na Jižním ostrově (cca necelých 40 NZD /osoba). Po dlouhé době před námi stanula stará známá výzva – nacpat všechen náš majetek do 2 krosen, jedné sportovní tašky a 2 malých batohů. Veškeré kempovací věci (vařič, plastové boxy, deky, nádobí...) jsme ponechali panu domácímu, ať si je přebere, zda něco využije a nebo ať obdaruje charitu a vzhledem k tomu, že jsme si během našeho pobytu moc nových věcí nekoupili (jen trička jako suvenýry a nějaké ty zobaté ptáky), neměli jsme až takové problémy dopnout zipy a přezky na našich zavazadlech. Ve 14:00 jsme tedy vyrazili na více než pětihodinovou cestu do Christchurch. Je pravdou, že na trase byla asi půlhodinová pauza na večeři v bistru kdesi u Timaru, ale i tak nám cesta ubíhala velmi pomalu a já s přibývajícím časem už vážně nevěděla, jak si mám na tak malém prostoru složit svoje dlouhé končetiny.
Jízdenku jsme si koupili k univerzitě v Christchurch, protože na výběr už nebyla jiná zastávka blíže cenrtu. Očekávali jsem tedy, že budeme muset jít cca 3 – 4 kilometry k rozbořenému centru města a tam někde potmě hledat hostel, kde pro nás budou mít volné postýlky. Když jsem ale u univerzity viděli, že ještě nějací lidé zůstávají v buse, poptali jsme se řidiče a říkal, že ještě jedna zastávka bude. Absolutně jsme netušili, kam nás zaveze, ale měli jsme štěstí, že nás vyhodil kousek od infocentra a k ulici, kde jsme měli vyhlídnuté asi dva hostely nám chyběl už necelý kilometr. Cesta se zavazadly byla úmorná, každou chvíli jsme se zastavovali, vyměňovali ruce a doufáme, že to byla nejdelší trasa, kterou budeme muset s těmi asi 60 kilogramy ujít. V prvním hostelu jsme nepochodili a tak jsem vyslala Michala na průzkum dalších ubytovacích možností. Vrátil se s úžasnou zprávou, sehnal nám na dvě noci pokojík s dvoupostelí a ještě za sníženou cenu.
V úterý ráno jsme se vypravili prozkoumat centrum města, které je celé obehnané plotem, za nímž je možné vidět obří jeřáby požírající zbytky budov. Tak nějak předpokládám, že to všichni čtenáři vědí, ale raději připomenu, že město Christchurch bylo v poslední době několikrát postiženo zemětřesením a v centru města stále probíhají bourací práce. Hned za plotem ale vzniklo nové centrum z barevných kontejnerů, kde úplně normálně fungují obchody, kavárny, banky. Přeci jen je to ale zvláštní pocit procházet se srdcem města, kde v podstatě nic není a minulý týden se opět ozvaly nějaké trochu silnější otřesy. Došli jsme až do obchodního centra, kterému vévodí supermarket New World a rychlá občerstvení. Zatímco Michal si dal k velmi brzkému obědu pořádně pálivé vindaloo, já jsem si pošmákla na bílém probiotickém jogurtu (jééé, jak já se těším na jihočeské ochucené jogurty ve skleničkách). Odpoledne jsme skočili do infocentra se poptat, jak je možné se dostat k místní ZOO – Orana parku. Bohužel tam městská doprava nezajíždí a jedinou možností je bus, který vyjde ještě dráž (30 NZD) než vstupné do parku (25 NZD/osoba), takže jsme se rozhodli návštěvu žirafek oželet.
Na večeři jsme si koupili těstoviny plněné slaninou, kuřecím a parmazánem (tedy ve skutečnosti jsme v nich nalezli pouze neidentifikovatelnou hnědou hmotu) a k tomu jsme si naservírovali salát smíchaný se zbytkem bílého jogurtu. Večer jsme se rozvalili do naší obří postel a stylově jsme shlédli film Koupili jsme ZOO. Ráno jsme si dopřáli míchaná vajíčka na žampionech a k nim jsme si rozpekli sýrové bulky. Opět jsme si zabalili zavazadla, ponechali je na recepci a vydali jsme se omrknout přístup k internetu v nejbližší knihovně a zároveň se domluvit s majiteli další farmy, kteří si nás měli odpoledne vyzvednout. Michal se domluvil s Michaelem, že se pro nás během hodiny zastaví přímo před knihovnou. Na prozvonění jsme tedy vyšli ven a Michael už nás vítal ze svého velkého vozítka na rozvoz salátů. Dojeli jsme si pro zavazadla na recepci a pak nás ještě čekaly dvě zastávky v supermarketech PakNSave, kde měl vykládku několika přepravek s kadeřavými salátky.
Ve farm hepingovacím bookletu mají Michael s Catherine napsané bydliště Rangiora, ale když jsem si zadala přesnou adresu do googlu zjistila jsem, že jejich farma se nachází kdesi na dlouhé ulici blíže k malé vesnici Oxford. Projeli jsme se kolem letiště v Christchurch a pak nás čekala ještě dobrá půlhodinka cesty, kdy jsme s napětím očekávali, v jakém prostředí budeme trávit následujících 10 dní. A jak jsme byli mile překvapeni! Hned po příjezdu nás přivítala i sympatická paní domácí a jedna z jejích prvních otázek byla, kdy se začneme učit jezdit na koni:). Starší manželé (cca kolem šedesátky) bydlí v příjemném domě s útulně zařízenými pokoji, v jeho blízkosti stojí dva velké foliovníky na hydroponické pěstování salátů a za nimi se v ohradách pasou koně. My jsme dostali pokojík s dvoupostelí, jejíž součástí je i úžasná vyhřívací podložka.
První pracovní dopoledne jsme odklízeli uřezané větve u živého plotu z borovic, další den jsme poklízeli nepořádek zpoza foliovníku do kontejneru a pak už jsme povýšili i na pěstitele salátů:). Hned ve čtvrtek jsme od Catherine dostali nabídku jízdy na koni s tím, že nejdříve vyzkoušíme zcela neškodnou chůzi ve cvičné ohradě. Na pomoc si přibrala i svoji českou kamarádku Ivu, která nám vysvětlila základní principy ovládání koníka a určitě pro nás bylo výhodné, že se nám těchto informací dostalo v mateřském jazyce. Třiadvacetiletá koňská seniorka Ebony s námi měla neuvěřitelnou trpělivost a bylo neuvěřitelné, jak z našich náznaků (pohyb uzdy, nohy, posez...) dokázala poznat, kam zamýšlíme jet. Ježdění na koni se nám i přes prvotní obavy zalíbílo a snažíme se využívat možnosti osedlat si koníka pokaždé, když nám přeje počasí. Druhý den už jsme vyrazili mimo cvičnou ohrádku, zkoušeli jsme si plnění nejrůznějších úkolů a dokonce jsme přešli i malý dřevěný můstek.
Jak jsem již naznačila, tak jsme byli pověřeni i balením salátů do celofánů pro supermarkety v Christchurch, ale pravou pěstitelskou činností bylo teprve přesazování malých salátových rostlinek z minerální vaty do dlouhých plastových lišt, kterými neustále protéká voda. Původně jsme si mysleli, že tu budeme po celou dobu pobytu zbavovat salátky plevelů, ale po první návštěvě foliovníku jsme zůstali stát s otevřenou pusou, protože tady fancy lettuce hlínu ani nezahlédnou.
Protože jsme doslova obklopeni hromadou zelených a nahnědlých salátků, nesmí nám chybět i jako součást obědového menu. Na snídani a na oběd máme k dispozici plně vybavenou ledničku a spižírnu, takže si připravujeme vlastní papu a rozhodně to nejsou žádné obyčejné toasťáky, ale poctivá míchaná vajíčka se žampiony, jindy zase s těstovinami a nebo jsme si pochutnali i na chilli fazolích se salámem, cibulí, zakysanou smetanou a salsou. Večeři pak máme společnou s domácími a to si vždycky pošmákneme – už jsme tu měli obíračku žebírek s rýží, kuřecí čínu, kterou jsme měli za úkol sníst hůlkami, pak také pečenou zeleninu s vepřovým steakem...Vůbec tady nestrádáme, Michal s oblibou říká, se tu máme jak na prázdninách u strýčka a tetičky:).
K dispozici také máme dvoumístné vozítko ISUZU s velkou korbou, které už jsme vzali provětrat i na keškování k řece a do cca 15 kilometrů vzdáleného Oxfordu. V pátek jsme byli domácími pozvaní na rozlučku s jedním místním farmářem, který se svou ženou odjíždí za prácí do Anglie. Původně jsme si mysleli, že se bude jednat o komorní akci u nějakého známého doma, ale když jsme přijeli před community hall (prostě typická česká sokolovna) v Oxfordu, už jsme tušili, že jsme se trochu mýlili. Uvnitř už živě debatovaly desítky lidí, každý donesl minimálně jeden tác s těmi nejvybranějšími dobrůtkami a my jsme si přece jen připadali trochu jako vetřelci. Nicméně jsme ochutnali pár sladkostí, naložili si pořádný kopec ovocného dortu s pudinkem a šlehačkou a snažili jsme se najít inspiraci pro naši svatební hostinu.
Dnes ráno, když jsme se probudili, tak mě Michal hned popoháněl, ať se podívám z okna. Věděli jsme, že podle předpovědi má do Christchurch a okolí zavítat sněhová pokrývka, ale popravdě jsme čekali jen malý symbolický poprašek. Jaké ale bylo naše překvapení, když jsme zpoza okny uviděli typickou českou vánoční nadílku...už jen cukroví napečeme, dárky zabalíme a budeme čekat na Ježíška! Hned jsme vyběhli s foťákem, abychom červnový sníh pořádně zdokumentovali. Dopoledne jsme strávili balením salátků ve foliovníku, ale Michael nás nakonec zastavil po asi dvaceti naplněných bedýnkách, protože se rozhodl zrušit kvůli sněhové kalamitě dodávku salátů do okolních obchodů.
A jaký je náš plán na poslední zélandské dny? V neděli ráno nás Michael odveze na letiště v Christchurch, odkud se v 7:00 odlepíme ve směru Auckland. Tam pobudeme dva dny, pokud nám bude alespoň trochu přát počasí, rádi bychom se mrkli na sopečný ostrov Rangitoto, zakeškujeme, nakoupíme další várku suvenýrů a v úterý po obědě odstartujeme s malajskými aerolinkami let přes Kuala Lumpur do Amsterdamu. Již ve středu ráno přistaneme v Holandsku, tam si dáme dva poznávací dny, opět nakoupíme nějaké suvenýry a v pátek po obědě vyjedeme žlutým busem nach Prag. Kdo ještě prahne po ptákovi kiwiákovi, nechť se urychleně ozve, protože naše zavazadlové kapacity jsou omezené:)!
Dobře Fídě, přidávám si tě na chlupatý seznam, kdo bude další;)? Motto stránek jsme dodrželi určitě, kolikrát jsem si ho v sadu musela v duchu opakovat, abych tu dřinu vůbec vydržela, ale nejsme přece žádný béčka...
Krátce z NZ
03.08.: Je nám ctí Vám všem oznámit, že od soboty jsme Vondrovi:). Poprvé jsme se viděli před 4 lety při sjíždění řeky Ohře, kdy jsme každý měli svého partnera, "jiskra" přeskočila minulý rok v dubnu na svatbě kamarádky a po půl roce vztahu jsme se jeli vzájemně otestovat na Nový Zéland. Celý pobyt jsme si moc užili a dokonce jsme si přivezli i jeden suvenýr, který by se měl vyklubat už koncem listopadu;). Nejpozději zítra přidáme fotky na rajče!
