Pravidelní čtenáři jistě moc dobře vědí, že od minulé soboty jsme již na území České republiky, ale rozhodli jsme se s vámi ještě podělit o zážitky, které našemu velkolepému příjezdu předcházely. Peřdminulou sobotu večer jsme se na farmě u Christchurch rozloučili při (jako vždy) vyníkající večeři s paní domácí Catherine, s Češkou Ivou a Britem Markem a dokonce i pár panáků na naši počest padlo. Nastavili jsme si budíky 4:30, zabalili poslední věci, hodili do sebe snídani a pak nás pan domácí Michael odvezl po ještě trochu zledovatělé cestě na letiště Christchurch, které je vzdálené cca 30 minut jízdy (odlet jsme měli v 7:00).
Palubní lístky jsme si vytiskli z chytré mašinky hned u vstupu po zadání kódu z elektronické letenky, menší komplikace nastala při obdbavování zavazadel, protože zaměstnankyni Air New Zealand se moc nelíbílo, že máme dvě spojené krosny. Speciálně se dívala na naše jména a varovala nás, že pokud se jedno z dvojice zavazadel ztratí, nebude za to jejich letecká společnost zodpovědná, protože to je proti jejich pravidlům. Cestou z Evropy nám zavazadla doletěla v pořádku, tak jsme věřili, že hodinový let naše dvě přitulené krosny rovněž zmáknou. Váhový limit jsme měli 23 kg, spojené zavazadlo nakonec mělo 23,6 kg (nad tím paní mávla rukou) a Michalova taška asi 22 kg, takže jsme vyčerpali, co jsme mohli.
Čísla sedadel jsme si nevybírali, protože jsme si zvolili levnou variantu letenek (za let z Christchurch do Aucklandu jsme zaplatili do 100 NZD/osoba), ale měla jsme štěstí, protože mi přidělili výhled z okna. Ačkoliv se nám zdálo, že éro letí poměrně pomalu, za chvíli jsme opustili Jižní ostrov a dokonce se nám z letadla podařilo zahlédnout i sopky v NP Tongariro, které čněly nad mraky. Během letu jsme dostali malinkaté balení chipsů nebo čokolády, barevný bonbon a mohli jsme si vybrat z několila druhů nápojů. Jídelní servis se Emirátům zdaleka nevyrovná, ale byl to tak krátký let, že i tohle množství bylo dostačující.
Auckland nás tentokrát nepřívítal provazci deště jak v říjnu ale našedlou oblohou, ze které místy prosvítaly sluneční paprsky. Zaplatili jsme si bus až k hostelu (cena se nezměnila, 16 NZD/osoba), dali si zavazadla do úschovny a hned jsme vyrazili do ulic na obhlídku obchodů se suvenýry. Měli jsme sice napsaný podrobný seznam, co chceme komu koupit, ale nakonec jsme poslední drobnosti sháněli ještě v pondělí pozdě odpoledne. Pro sebe jsme si obstarali chňapky, zástěru do kuchyně, ubrus a podtácky s motivem ptáků kiwiáků, já jsem přihodila přívěšek na krk vyřezávaný z kosti a Michal si vybral pěknou zélandskou mikinu. Pro přátele a rodinu byl jednoznačnou volbou plyšový pták kiwiák vydávající po zmáčnutí reálné zvuky, kterého jsme doplnili dalšími drobnostmi typu propiska nebo magnetka.
A teď trochu z keškařské oblasti - Od Velkého Speedyho jsme dostali s blížícím se koncem našeho pobytu na NZ za úkol předstihnout v počtu odlovených kousků alespoň Rakousko (210 nálezů), protože na druhé Maďarsko (přes 300 kešek) už prostě bez Mitsumyšítka nemáme. Na pondělí jsme si původně plánovali, že bychom ještě vyrazili trajektem na sopečný ostrov Rangitoto, který je také solidně obsypaný plastovými krabičkami, ale po zhodnocení počasí jsme se rozhodli zůstat v Aucklandu. Vyrazili jsme hned po ránu s gpskou v ruce a naším cílem byl odlov 9 kešek, což v městských podmínkách není nikterak velké číslo...jenže kolem oběda začalo pršet a na nás se začaly projevovat první známky zatím neznámé choroby. Na kontě jsme tou dobou měli 3 kousky, zalezli jsme do naší oblíbené kavárny Gloria Jeans v centru města a odpoledne jsme se nadopovaní paraleny jen plížili mezi obchody se suvenýry.
V pondělí večer jsme na našem šestilůžáku bez oken udělali přejímku zboží, při které jsme se snažili nacpat obsah několika nových igelitek do našich už tak praskajících zabazadel. Podařilo se s tím, že já jsem do příručního zavazadla vyfasovala 10 chlupatých potvor, které na sebemenší zmáčknutí reagovaly šílených vřeštěním. Využili jsme ještě předplacené připojení k internetu a kolem 22. hodiny jsme se zahájili náš poslední spánek na novozélandské půdě.
Ráno jsme si užili ještě menší dobrodružství, protože já jsem se probudila se silným krvácením z nosu s teplotou a ani Michal na tom nebyl o moc líp. Patrně jsme chytili nějakou infekci ještě na farmě, protože tam Catherine měla na návštěvě nemocnou kamarádku, dvě chrchlající děti a určitě nám nepomohla ani klimatizace v letadle. Nadopovali jsme se ovocem, colou, vynikajícími donuty s čokoládovou polevou, naposledy jsme si poskypovali s rodinkou v Oseku a po 9. hodině jsme nasedli do autobusu směr letiště. Odlet do Kuala Lumpur jsme měli až ve 13:15, ale ještě jsme potřebovali svázat a omotat krosny a chtěli jsme si projít obchody. Pro lety s malajskými aerolinkami jsme měli navýšený váhový limit na 25 kg na zavazadlo, ale po nákupu ptáků kiwiáků jsme se do něj vešli úplně přesně. Pár hodin jsme zevlili v duty free zóně a já pořád přemýšlela, jestli si mám koupit parfém Chance od Chanelu, který jsem si vyhlídla už na blyštivém letišti v Dubaji. Nakonec mi ho Michal koupil prý jako předsvatební dar:).
Pro let z Aucklandu do Kuala Lumpur jsme si opět nemohli vybrat sedadla a když jsme koukali na palubní lístky měli jsme tam stejnou řadu, ale já písmenko A a Michal C, takže jsme si říkali, že asi bohužel nebudeme sedět vedle sebe, ale nakonec jsme zjistili, že pismeno B prostě u sedadel nevedou. Já jsem opět dostala místo u okýnka, ale tentokrát jsem se moc nekochala, protože jsem měla zimnici díky teplotě a nepříjemnou rýmu. Co se týče jídelního servisu malajských aerolinek, byli jsme moc spokojení, protože jsme dostali během obou dlouhých letů takové množství chutné stravy, že jsme s ním vystačili ještě na první den v
Amsterdamu.
Přistání v Kuala Lumpur bylo naprosto bezproblémové, chvíli jsme se plouhali letištěm a pak jsme si koupili ve Starbucks mátový čaj a pomerančový džus (radši ani nechceme vědět, kolik to v přepočtu stálo) a zalehli jsme do křesílek. Už když jsme vystupovali z letadla, praštil nás do obličeje teplý vzduch, ale samotné letiště pak bylo klimatizované na únosnou teplotu. Uprostřed haly byl kousek pralesa bez střechy a když se Michal vrátil z jeho návštěvy, říkal, že tam bylo skutečně nedýchatelno. Ve 23:55 místního času jsme se odlepili od země směr Amsterdam. Průběh posledního letu byl příjemný v tom, že jsme letěli ve tmě a většinu času jsme prospali nebo proklimbali. Já jsem dostala opět sedadlo u okýnka, ale Michal měl sedátko až o dvě místa ode mě. Nakonec jsme to vyřešili tak, že jsem se posadila vedle něj s tím, že kdyžtak řekneme, že jsem nemocná a že musím být u něj:). Čekali jsme, kdo přijde na moje místo, ale nikdo se neukázal, takže jsme to měli jednodušší.
Byli jsme zvědaví, zda-li poletíme alespoň kousek přes ČR, ale trasa vedla severně přes Polsko a Německo (až na mapce na monitoru před námi jsme si uvědomili, jak je vlastně Amsterdam severně a také díky tomu jsme tak odlovili naše nejseverněji umístěné kešky vůbec). Ranní přistání nebylo vůbec příjemné, protože jsme strávili více než půl hodiny s absolutně zalehlýma ušima, s rýmou a mně ještě díky změně tlaku začaly téct po tvářích potoky slz...nic příjemného. Pobyt v Amsterdamu byl sice pouze dvoudenní, ale určitě dokážeme tamními zážitky naplnit příští článek!
Neumreli, jen spi :) Jak tak na to koukam, tak je to pomalu na vydani cestopisu Na Zeland a zas zpet... skoro jak ten Hobbit, taky se vratil domu s dareckem ;-)
Krátce z NZ
03.08.: Je nám ctí Vám všem oznámit, že od soboty jsme Vondrovi:). Poprvé jsme se viděli před 4 lety při sjíždění řeky Ohře, kdy jsme každý měli svého partnera, "jiskra" přeskočila minulý rok v dubnu na svatbě kamarádky a po půl roce vztahu jsme se jeli vzájemně otestovat na Nový Zéland. Celý pobyt jsme si moc užili a dokonce jsme si přivezli i jeden suvenýr, který by se měl vyklubat už koncem listopadu;). Nejpozději zítra přidáme fotky na rajče!
